Pastorální symfonie55

Pastorální symfonie je modelovým příkladem filmu, u něhož se rozchází nejen názory, ale také výklad dobových reakcí a okolností vzniku filmu. Zároveň v sobě soustřeďuje všechny postupy a přístupy, které tolik iritovaly tvůrce francouzské nové vlny. Jean Delannoy je po válce uznávaný autor divácky úspěšných filmů, ale své nejlepší snímky teprve natočí. Námi uváděné dílo patří k těm, k nimž je možné se vracet i pětašedesát let po premiéře. Režisér se rozhodl pro velmi volnou adaptaci románu Pastorální symfonie (1919) francouzského prozaika a dramatika Andrého Gidea. Román popisuje střet nevinné nezkušenosti se zkažeností světa, v němž však svitne světlo naděje. Jean Delannoy si ale literární předlohu upravil tak, aby vyhovovala původnímu záměru, a sice nalézt vhodný scénář pro herečku Mich?le Morganovou. Dnes se můžeme jen dohadovat, zda byly úpravy podmíněny pouze tímto cílem. Nicméně po přečtení románu je zřejmé, že režisér z příběhu prodchnutého náboženskou psychologií vytvořil melodramatický děj prostoupený psychologií jako takovou. Do filmu tak přibyla Jacquesova snoubenka Piette (jejím příchodem dochází k milostnému střetu a tím i k melodramatickému napětí) a její otec Casteran, který vytváří podivnou atmosféru francouzského venkova (přestože se film natáčel ve Švýcarsku, což je poměrně výrazně cítit z několika exteriérových záběrů). Naopak tři pastorovy děti jsou ve filmovém světě někam podivně odloženy a zásadní moment závěru knihy, kdy Jacques po životní tragédii vstoupí do kláštera, je úplně vypuštěn. Po zhlédnutí filmu ještě výrazněji vyvstane rozporuplnost, která evidentně existuje mezi literárním dílem a jeho filmovou adaptací. To samozřejmě nemusí znamenat, že si snímek zasloužil kruté odsouzení ze strany Françoise Truffauta v článku Jistá tendence francouzského filmu. Je ale s podivem, že Jean Delannoy až do své smrti (v roce 2008, kdy mu bylo sto let) tvrdil, že si André Gide tohoto filmu cenil. Při jeho sledování nesmíme zapomenout, že Jean Delannoy není autorský filmař v pozdějším slova smyslu, ale že za svůj celoživotní úkol považoval nabízet divákům srozumitelné filmy s vážnými tématy. - David Čeněk