Máňa po deseti letech74

Portrét zlodějky Máni, k jejímž osudům se Olga Sommerová vrátila.
V roce 1992 natáčeli Jan Špáta a Olga Sommerová pro OKO dokument o dívce Máně, bylo jí 24 let a už značnou část života strávila v kriminále. Její normální život skončil v šestnácti, kdy se zamilovala do muže, se kterým měla holčičku. Tu vychovávala babička, protože Máňa seděla v kriminále za příživnictví. V dokumentu z roku 1992 se s Máňou seznamujeme v pardubickém vězení, dozvídáme se, jaký je její každodenní život, ale především poznáváme její nezměrnou touhu vrátit se zpět do normálního života.
"Tehdy ještě Máňa v sobě nesla naději, že přeruší bludný kruh opakovaných návratů do kriminálu, že vyjde ven a začne žít normální život. Po odvysílání filmu, který měl velký úspěch, jí mnoho lidí nabídlo práci a domov, ale Máňa žádnou z těchto šancí nevyužila. Kriminál se pro ni stal opravdovým domovem, v němž byla zvyklá existovat a jehož zákony znala. Život na svobodě byl pro ni životem bezdomovce, který si na živobytí musí vydělávat krádežemi," říká režisérka Olga Sommerová.
Po deseti letech se Olga Sommerová vrátila k životnímu osudu této hrdinky a delší dobu ji sledovala. Nejen při střídavém propouštění z věznice a jejího zavírání, při soudech, ale také na místech jejího dětství, při setkání s matkou, při kontaktech se sociálními úřady, ve chvílích bláznivé radosti, zamilovanosti i hlubokých psychických propadů. Vytvořil se jí oblouk příběhu o nepolepšitelnosti, naději ale i lásce, v němž Máňa představuje střídavě své extrémní polohy smíchu a pláče, svérázně filosofuje a názorně předvádí rozpor mezi svobodou vnitřní a svobodou vnější. V drsné realističnosti svého pohledu šla režisérka mnohem dál, než jsme u jejích filmů zvyklí.
V průběhu deseti let prožila Máňa dva těžké úrazy. Jednou ji příležitostný spolubydlící vyhodil z okna a Máňa strávila několik měsíců v nemocnici. Po druhé ji jiný muž pobodal a Máňa se pohybovala mezi životem a smrtí. Za pokus o vraždu byl onen muž odsouzen na deset let.
Máňa je nenapravitelnou recidivistkou, promarněnou hřivnou. Je inteligentní, invenční osobností. Patří do jistého procenta populace, které musí společnost trpět jako nutnou, i když nevítanou součást svého těla.
Máňa Lavičková se narodila v roce 1968. Po prvé jsme ji natáčeli v jejích čtyřiadvaceti letech. Po deseti letech ji už rodina definitivně odmítla. Natočila jsem návštěvu u matky, která ji na příkaz nejstaršího syna nesměla přijmout domů. Budoucnost Mánina života se jeví jako věčný kolotoč kriminálu a krátké svobody, drobných krádeží, opětného souzení a věznění. Máňa už vlastně nechce a nemůže vykročit.
Před deseti lety ještě alespoň mluvila o šanci vystoupit ze společnosti ztracených existencí. Teď už o tom ani nemluví.
Při amnestii v roce 2013 jsme Máňu mohli vidět ve zpravodajství ČT. Opět ji pustili a ona se chce okamžitě vrátit zpět, protože mimo vězení už neumí žít...