V roce 1962 přišli z Maroka do Jeruzaléma Masud a Aliza Deriovi. Tam si vybudovali nový domov a početnou, soudržnou rodinu se silnou vírou, nezměnitelnými pravidly a rituály. Jejich nejmladší syn David, režisér snímku, se však vymkl konzervativním představám o správné životní cestě. Je homosexuál, což je pro rodinu zcela nepřijatelné. Deriovi zarputile očekávají jeho prohlédnutí a doufají v den, kdy si do rodiny konečně přivede svou nevěstu. David navštěvuje členy rodiny během význačných svátků i každodenních činností a zachycuje velice živý dialog řešící otázku jeho sexuální orientace. Většinu času je skryt za kamerou, která je pro něj očima a pro diváka se stává vstupní bránou do jeho nitra. Sám nic nevyjadřuje a většinou mlčí. Divák se sžívá s jeho osudem, může lépe poznat jeho rodinu a její postoje, ale také si klást obecné otázky týkající se současné společnosti. Film se stává obrazem jinakosti člověka a jejích důsledků, vztahu přetvářky a pravdy, rozumu a srdce, slepé víry a svobodného rozhodnutí i pohledem na jakoukoli uzavřenou komunitu či jakýkoli druh konzervativismu. Pod veselým tepem rodinného života neustále zaznívá melancholická melodie, která je výrazem autorova smutku nad tím, že jeho vůle být šťastný ho vyřazuje ze společenství, které je pro něj tak důležité.
