Dobrodružství77

Mladičká Monica Vittiová ve slavném příběhu lásky a odcizení... Počátek šedesátých let. Krásná Anna má přítele a milence, bohatého architekta. Spolu s ním, kamarádkou Claudií a přáteli se chystají na výlet jachtou na opuštěný ostrov. Zábava bezstarostných, které netrápí nouze, snad jen jakýsi pocit prázdnoty. Na ostrově Anna záhadně zmizí a celá společnost se vydává ji hledat... Film Dobrodružství získal na MFF v Cannes v roce 1960 Cenu poroty a dosud ve světě neznámý italský režisér Michelangelo Antonioni motiv k natočení celé tzv. „tetralogie citů", jež se stala pojmem ve filmové historii. Jeho deziluze ze závratného vývoje techniky, jíž nestačil vývoj porozumění lidským citům, ho inspirovala k vytvoření ještě tří dalších, vzápětí po sobě jdoucích filmů s různými zápletkami, ale na stejné téma – Noc (1961), Zatmění (1962) a Červená pustina (1964). „Člověk, který se nebojí neznámého ve vědě, strachuje se neznámého v duši," pravil již v roce 1960 při představení svého prvního filmu Dobrodružství a mohl to říct stejně dobře o kterémkoliv z ostatních filmů tetralogie... Dnes, téměř po padesáti letech, není jeho otázka o nic méně aktuální přesto, že se změnila doba i společnost. Základní rozpor rozumu a citu, či vědy a intuice nejen že přetrvává, dokonce se i přiostřuje. V tomto smyslu byl Antonioni již před padesáti lety prorokem. Kromě této základní myšlenky jsou však Antonioniovy filmy pozoruhodné i svou formou, s níž experimentoval již ve svých dřívějších dílech, v tetralogii však uzrála docela. Částečně vycházející z italského neorealismu padesátých let zobrazuje skutečnost jakoby dokumentárním způsobem. V obraze se na pohled nic zvláštního neděje, všední gesta, rytmus, pohyby. Důležitá je však kompozice obrazu. To, co situaci určuje a je významově důležité, se odehrává často v zadních plánech. A teprve součet dějů ve všech plánech dává výsledný význam situací, v nichž více než o logiku děje jde o vývoj emoce a duševního rozpoložení postav samých a vztahů mezi nimi.