7. března 1944 se odehrála největší masová vražda českých občanů za dobu existence Československa. Je překvapující, že o tomto faktu se téměř nic neví. Tento film mapuje tuto zapomenutou událost prostřednictvím několika posledních žijících pamětníků. Na podzim roku 1943 byl z Terezína odeslán velký transport více než 4 tisíc vězňů do Osvětimi. Tam s nimi bylo zacházeno jiným způsobem než obvykle. Nebyli rozděleni, neprošli selekcí a žili společně v tzv. rodinném táboře. Nacisté tak reagovali na očekávané inspekce Červeného kříže a předstírali "humánní" zacházení s vězni. To však trvalo pouhý půlrok a na březen byla naplánována hromadná likvidace celého rodinného tábora. Vězni byli přinuceni napsat dopisy svým příbuzným do Terezína s falešným pozdějším datem. Mezitím byl v Osvětimi zřízen další rodinný tábor, který dorazil o něco později a který čekal stejný osud. V noci ze 6. na 7. března byli všichni obyvatelé prvního tábora odvezeni do plynových komor. Muži, ženy, děti. Věděli, co je čeká a před smrtí zpívali českou hymnu. Obyvatelé druhého tábora vše pozorovali a očekávali podobný osud. Ten se realizoval o něco později, ale přesto se několika lidem podařilo uniknout na tzv. "práce pro Říši". To jsou vlastně jediní svědkové událostí "rodinných táborů" v Osvětimi.
Režie: Helena Třeštíková
Scénář: Helena Třeštíková
