Je až překvapivé, kolik vzniklo dokumentárních filmů, jejichž režiséři usilují o zachycení esence islandské hudební scény. Pokud Fridrik Thór Fridriksson v Rocku v Reykjavíku (1982) zachytil první záchvěvy moderní hudby v islandském prostředí, pak Ari Alexander Ergiss Magnusson naopak mapuje její rozvoj na počátku jedenadvacátého století, kdy už několik islandských hudebních umělců dosáhlo světového věhlasu.
Mezi těmito dvěma mezními body se nachází dokument Pop v Reykjavíku, jehož režisérovi Augustu Jakobssonovi se možná záměrně, možná nezáměrně podařilo zachytit nástup některých hudebních uskupení, která dnes v mezinárodním měřítku v podstatě ztělesňují celou islandskou hudbu. Pop v názvu představuje především hudební žánr a v podstatě i životní styl, který se vyznačoval právě tendencí oslovovat co nejširší publikum a na vlnách líbivé hudby unášet posluchače do světa, který ještě neznají.
