Paní Zima40

O dvou sestrách, službě u Paní Zimy a spravedlivé odměně, která čeká na konci každé pohádky.
Byla jednou jedna vdova a ta měla dvě dcery. Nevlastní Marii, pilnou, milou dívku, která musela zastat všechnu práci v domácnosti, a vlastní ošklivou a línou Luisu, kterou neustále rozmazlovala. Marie sedávala často u studny, předla vlnu i své sny o štěstí. Jednoho dne už měla prsty od práce celé krvavé, a když se snažila vřeteno vyprat, vypadlo jí z rukou a spadlo do hluboké studny. Nebohá Marie pro něj musela skočit, ke svému překvapení se však ocitla na krásné louce plné kvítí, v kouzelné zemi, v níž zvířata, květiny, a dokonce i věci mohou mluvit. Vydala se po louce, až došla k peci, odkud na ni volal chleba, aby ho vytáhla dřív, než se spálí. Marie nelenila a chleba vytáhla. Za chvíli na ni volá jabloň, obtížená jablky, aby jí pomohla jablka setřást. I jí Marie pomohla od břemene a nakonec došla k chaloupce Paní Zimy, která ji přijala do služby. Pilně vše v domě zastala a na její přání hlavně početné peřiny pečlivě natřásala, neboť to pak na světě sněžilo. Jak však čas běžel, začalo se jí stýskat po lidech. Paní Zima ji tedy ze služby propustila, a že dobře pracovala, zlatem ji odměnila. V rodné vesnici však jejímu vyprávění nikdo nevěří, kromě závistivé matky a Louisy, které se na její zlaté šaty vynadívat nemohou. Nakonec se Luisa také rozhodne skočit do studny. I ona se ocitne na krásné louce, odmítne však pomoci chlebu i jabloni, a ve službě u Paní Zimy dokonce místo třepání peřin usne. A když se čas její služby nachýlí ke konci, i ona se dočká spravedlivé odměny.