Nic nedokáže vyvolat depresi tak snadno, jako pocit absolutní bezmoci. Ejzenštejn až příliš zřetelně poznává, že pokud je v životě něco ztraceno, je to většinou ztraceno definitivně. Krutá epizoda s filmem Que viva México! je jen pouhou předehrou k šesti letům jeho marného usilování o natočení několika filmů, k šesti letům, v jejichž průběhu bude jakási anonymní ruka zastavovat každou jeho tvůrčí snahu, každý jeho pokus o realizaci svých uměleckých představ. Nejhmatatelnějším výsledkem je dnes jen několik málo, téměř zázrakem zachráněných filmových okének z nedokončeného filmu Běžin Luh, z nichž až po jeho smrti byl sestaven půlhodinový stejnojmenný informační snímek, smutný dokument o tom, co mohlo být, ale nebylo. Režisér se rozhodl vylíčit příběh rolníka, jenž zabije syna, protože ten upozornil předsedkyni místního kolchozu na plán otcových přátel, kteří chtějí zapálit kolchoz.
Autor vytváří nádhernou filmovou poému o době, o jejích rozporech, o její tragice i naději a současně vytváří svůj svět svět symbolů a podobenství. Natáčení snímku musil Ejzenštejn kvůli bolševické cenzuře i své chorobě přerušit. Nesestříhaný materiál byl promítnutý Stalinovi. Ten pak tento opus dával za vzor, jak se filmy nemají dělat, a dokončení snímku zakázal. Ejzenštejn byl pak donucen, a to je vrcholná tragédie, vykonat vlastní uměleckou popravu. Musil napsat vlastní ničivou kritiku svého filmu. Film byl komisionálně zničen. Ejzenštejn zachránil z každého záběru pár okének. Z tohoto vzácného zachovaného materiálu byla v roce 1966 sestavena střihová snímka statických záběrů. V našem životě pravda vždy nakonec zvítězí, ale mnohdy se toho nedožijeme. (Ejzenštejn)
