Číslo dvě60

Jean-Luc Godard se po pěti letech kolektivní práce najednou ocitl sám. V Paříži na Montmartru si koupil malé prostory, kde se pokusil nalézt nový směr své tvorby po rozpadu Skupiny Dziga Vertov. To jsme v roce 1973. V listopadu 1974 má za sebou už další filmy a pracuje ve svém studiu Sonimage v Grenoblu, kde ho navštívil producent Georges de Beauregard a nabídl mu, aby natočil remake U konce s dechem. Godard se rozhodl pro pokračování, které by se jmenovalo U konce s dechem číslo dvě nebo Číslo dvě (U konce s dechem). Nakonec vznikl film, který se slavným debutem nemá nic společného. Jde o autobiografickou esej, v níž je děj jen nepodstatným detailem. Režisér věrný svým antropologickým studiím se rozhodl natočit etnolografickou anketu o mravech kmene nebo komunity, který/která přežívá na sídlišti pro sociálně slabé. Anketa je to dosti krutá a syrová. Týká se dětí, jejich rodičů i prarodičů. Tematika sahá od stolování přes manželské soužití až po sex. Otázky sexuality jsou pojaty velmi otevřeně, takže film byl občas označován za pornografický, což je samozřejmě naprosto scestné. Nicméně kvůli scéně felace v detailu nebo scéně, kdy rodiče vysvětlují svým dětem, co to je pohlavní styk, byl do 18 let nepřístupný. Tyto okolnosti vyvolaly spíše nežádoucí reklamu, protože sexualita je zde instrumentem komunikace anebo nekomunikace. Veškeré zdánlivě pornografické záběry jsou oproštěny od jakékoliv lačnosti po ukojení, kterou v nás má tato produkce a priori vyvolat. Ostatně celý film sledujeme na televizních obrazovkách a postupně pochopíme, že mnohem důležitější je střihové pojetí - jak slyšíme i v komentáři: „Jde o to ukázat dva různé obrazy vedle sebe a jeden stejný obraz dvakrát… Byl jednou jeden obraz. Byly jednou dva obrazy… Byl dvakrát jeden obraz." Tento binární systém je podstatný pro uchopení díla. Godard vlastně nabízí jakousi reality show lidské každodennosti, což je formálně umocněno tak, že sledujeme současně scény na televizních obrazovkách a na filmovém plátně. Zároveň hlavním tématem je především tělesná nahota a s tím spojená i nahota duševní. Měla vzniknout filmová esej a la Michel de Montaigne, čemuž je podřízen styl a forma. Obsah je naopak velmi aktuální, protože se vztahuje k sociálně-politickým problémům, souvisejícím s událostmi konce šedesátých let ve světě. Zároveň jde o první významnější počin točený na video, které začíná Godard čím dál tím lépe ovládat. Film je snímán více kamerami zároveň, účinkuje v něm šest neprofesionálních herců a vše spočívá především na režisérově práci ve střižně, kdy obraz se průběžně rozděluje na jeden až čtyři různé výjevy. Další zásadní rozkol: Godard uvádí film v roce 1975 na festivalu v Cannes a během tiskové konference tvrdě kritizuje své staré přátele Truffauta, Rivetta a Chabrola. Konec politiky a nové vlny, přichází nový GOD-ART!