Valerio Zurlini

Valerio Zurlini začínal jako dokumentarista, ve formátu celovečerních filmů pak realizoval sice pouhých devět snímků, přesto se mu podařilo nasbírat několik prestižních ocenění a dnes patří k uznávaným tvůrcům italské poválečné kinematografie. Narodil se v Bologni v severní Itálii, od dětství ale žil s rodiči v Římě, prošel tvrdou školou jezuitského lycea, na konci druhé světové války se zapojil do protifašistického odboje.

Po válce studoval práva a již na škole se věnoval amatérské divadelní režii, poté působil jako asistent režie v divadle Piccolo Teatro v Miláně. Na přelomu 40. a 50. let natočil několik krátkých dokumentárních filmů (HISTORIE JEDNÉ ČTVRTI – Storia di un quartiere, 1950; VOJÁCI VE MĚSTĚ – Soldati in città, 1953). Svůj zájem o prostý život velkoměsta vtělil i do svého celovečerního debutu DĚVČATA ZE SAN FREDIANA (Le ragazze di San Frediano, 1955) natočeném podle literární předlohy V. Pratoliniho. Přes kladné kritiky i divácký ohlas se k dalšímu filmu Zurlini odhodlával několik let.

Do dějin italské i světové kinematografie vkročil Zurlini dramatickým milostným příběhem zralé vdovy a mladého syna fašistického funkcionáře (BOUŘLIVÉ LÉTO – L'estate violenta, 1959). Herečka Eleonora Rossi Drago a hudební skladatel Mario Nascimbene získali Stříbrnou stuhu Syndikátu italských filmových novinářů, zatímco sám Zurlini svou nominaci za scénář za trofej neproměnil. Následující film DĚVČE SE ZAVAZADLEM (La ragazza con la valigia, 1961) byl lehčího ražení a jeho komerční úspěch zajistila především Claudia Cardinale v titulní roli.

Dalším filmem RODINNÁ KRONIKA (Cronaca familiare, 1962) se Zurlini vrátil k literárnímu dílu V. Pratoliniho a příběhem dvou povahově odlišných bratrů (Marcello Mastroianni, Jacques Perrin) opět zaujal odbornou i diváckou veřejnost. Za tento snímek získal Zurlini Zlatého lva na festivalu v Benátkách, film bodoval i v cenách Italského syndikátu filmových novinářů. Opět v mezinárodním obsazení pak Valerio Zurlini realizoval i své další filmy VOJANDY      (Le soldatesse, 1965) a LOTR PO PRAVICI (Seduto alla sua destra, 1968). Podle některých zdrojů velká společenská témata Zurliniho příliš neoslovila, což dokládá další film ve formě komorního příběhu vztahu dvou lidí (PRVNÍ KLIDNÁ NOC – La prima notte di quiete, 1972), i když opět s mezinárodními hvězdami (Alain Delon).

Zurliniho poslední prací byl více než dvouhodinový válečný film TATARSKÁ POUŠŤ (Il deserto dei Tartari, 1976) natočený v římských studiích a v exteriérech v Íránu. K režii jej přizval již zmíněný Jacques Perrin, který se mezitím stal filmovým producentem. Film opět bodoval v udílení prestižních italských filmových cen (Cena Davida di Donatello za nejlepší film a nejlepší režii, taktéž Stříbrná stuha Italského syndikátu filmových novinářů za nejlepší režii), navíc mu opět dominovalo hvězdné mezinárodní obsazení. Ve svých knižních pamětech to ostatně zmínil Philippe Noiret, který tu hrál vedlejší roli generála, a vzpomínal na úžasný pocit, když mu vestoje salutovali slavní herci různých národností (Max von Sydow, Vittorio Gassman, J. L. Trintignant, Giuliano Gemma, Fernando Rey).

Přes nesporné úspěchy svých filmů nedostal Zurlini další příležitost, poslední léta se věnoval pedagogické činnosti na proslulé filmové škole Centro Sperimentale di Cinematografia, uplatnění našel také jako režisér v dabingu.

Zemřel ve Veroně 26. října 1982 ve věku 56 let po náhlé vážné nemoci krvácení do žaludku. Krátce před smrtí se naposledy objevil na veřejnosti jako člen mezinárodní poroty na filmovém festivalu v Benátkách v roce 1982.

Pavel "argenson" Vlach