Marie Blažková

Divadelní dráhu nastoupila v roce 1901, a to hned v Národním divadle. Stala se členkou jeho operního souboru. V letech 1905 - 1908 byla členkou činohry Národního divadla v Brně. Až do roku 1921 hrála u Divadelní společnosti ředitele J. Blažka, za kterého se provdala (za svododna se jmenovala Štursová). Po roce 1921 vystřídala několik pražských scén (Uranie, Tylovo divadlo v Nuslích, Švandovo divadlo). Poslední štací se pro ni stalo Divadlo Vlasty Buriana, přejmenované v roce 1945 na Divadlo kolektivní tvorby. V roce 1946 odešla Blažková do důchodu.

Marie Blažková byla typickou představitelkou divadelního realismu. Své postavy tvořila prostou metodou. Na každé postavě se snažila najít pozitivní charakterové vlastnosti, které při tvorbě postavy vyzdvihla. Její smysl pro výraznou a bezchybnou artikulaci se promítal i do filmových rolí a trochu to kazilo její jinak výborný filmový projev. Dobrácký, kulatý obličej a příjemný měkký hlas jí předurčil do rolí dobráckých žen, chápajících chyby bližních a věřících v dobro jako základní princip lidského života.

Podobné typy postav, jaké vytvářela na divadle, přenášela i do filmu. Její filmografie obsahuje 50 filmových rolí. Tou první byla žena ředitele Šnábla ve filmu PRACH A BROKY z roku 1926. Byla to její jediná role v němém filmu. Ale ani s příchodem zvuku se role nehrnuly. Zatímco v letech 1930 - 1937 hrála jen ve dvou filmech (TŘETÍ ROTA a OSUDNÁ CHVÍLE), v letech 1938 - 1940 vytvořila v českém filmu až neuvěřitelných 24 rolí, tedy téměř polovinu svých postav. Nejčastěji hrála hodné a moudré matky a manželky hlavních představitelů, např. Bouchalova matka (NEPORAŽENÁ ARMÁDA - 1938), matka Lidušky Staňkové (MUZIKANTSKÁ LIDUŠKA - 1940), Ríši Gregora (POHÁDKA MÁJE - 1940), Marty Urbanové (DVA TÝDNY ŠTĚSTÍ - 1940), nebo Stáni Jarského (MUŽI NESTÁRNOU - 1942). Dvakrát byla matkou studenta v podání Rudolfa Hrušínského (CESTA DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE a STUDUJEME ZA ŠKOLOU). Další častou sortou rolí byli hospodyně a bytné. Opět se objevila s Hrušínským jako jeho bytná v melodramatu LÍZINO ŠTĚSTÍ (1939), a sám Hrušínský ji jako režisér obsadil do svého filmu JARNÍ PÍSEŇ (1944). Dalšími dobráckými hospodyněmi byly např. Katynka v dramatu NOČNÍ MOTÝL (1941), v komedii PANTÁTA BEZOUŠEK (1941), nebo trpělivá bytná Troníčková v komedii VALENTIN DOBROTIVÝ (1942).

Několikrát se objevila jako přihazovačka svého chlebodárce Vlasty Buriana v jeho filmech. Poprvé vytvořila s Václavem Tréglem role manželů Rabasových navštěvujících kancelář advokáta Fauknera za účelem rozvodu v komedii DUCHÁČEK TO ZAŘÍDÍ (1938). Jako vdova Hornová, matka Adiny Mandlové, honila Vlastu Buriana s dotazem, co pocitem rostoucí jabloně na hlavě, v komedii U POKLADNY STÁL (1939). V komedii PROVDÁM SVOU ŽENU (1941) hrála Burianovu hospodyni Veroniku Pospíšilovou a v Burianově posledním filmu před koncem války ZLATÉ DNO (1942) učila svého principála, jak správně složit patentní žehlící prkno jako jeho hospodyně Růženka. Z dalších rolí Blažkové jmenujme především dobráckou mlynářku v BABIČCE (1940), paní továrníkovou v komedii ROZTOMILÝ ČLOVĚK (1941), nebo trpělivou ženu potrhlého hokynáře Timtěly v podání Jindřicha Plachty v komedii KLUCI NA ŘECE (1944).

Z poválečných rolí jmenujme např. ženu sedláka Klepše v dramatu PRŮLOM (1946), tetu Anitu Novákovou v parodii PYTLÁKOVA SCHOVANKA... (1949) nebo myslivcovu matku v DIVÉ BÁŘE (1949). Nejenže po válce rolí ubývalo, ale častěji byla Blažková obsazována do epizodních rolí. Takovou byla např. žena strhávající název ulice v dramatu NĚMÁ BARIKÁDA (1949). Přestože žila Marie Blažková ještě dalších 23 let, naposledy se objevila v komedii SLOVO DĚLÁ ŽENU (1952) v roli posluchačky v rozhlasovém studiu.

Petr "Bart" Bartoš