Marie Brožová

Marie Brožová se narodila 14. září 1901 v Hustopečích nad Bečvou do zcela umělecké rodiny. Jejím otcem byl divadelní ředitel Karel Brož (1851 – 1925), matkou herečka Kateřina Brožová (1861 – 1951), sourozenci herci Růžena Opravilová (1892 – 1976) a Antonín Brož (1895 – 1983) a manželem architekt Karel Lhota (1894 – 1947) a divadelní režisér Bohuš Stejskal (1896 – 1955). Díky této dispozici v dětství hrála divadlo (po prvním sňatku krátce hrála jako Marie Lhotová) ve společnosti svého otce. Bez větších hereckých školení (jen díky pravé a přínosné praxi a vedení otce) se uchytila u kočovných společností.

Prošla společnostmi F. K. Štětky a Groha (1919 – 1921). Poté se již natrvalo usadila v kamenných divadlech. Posílila herecké soubory brněnského Národního divadla (1921 – 1926), Městského divadla v Plzni (1926 – 1931) a do odchodu na penzi také Vinohradské divadlo (1931 – 1963). Marie Brožová byla herečkou nevšedního rejstříku. Za svoji úctyhodnou divadelní dráhu prošla všemi obory milovnic, mladých a silných hrdinek, tragických matek a přirozeně lidských babiček v klasickém repertoáru.

Na divadelních prknech se skvěle se svým realistickým herectvím představila např. jako Julie („Romeo a Julie“), královna Marie Stuartovna („Marie Stuartovna“), Jenůfa („Její pastorkyňa“), Maryša („Maryša“), Emilie Marty („Věc Makropulos“), Hanička („Lucerna“), Slávka Hlubinová („Měsíc nad řekou“), Titanie („Sen noci svatojánské“), Solveig („Peer Gynt“), Porcie („Kupec benátský“), Valča Peroutová („Léto“) a inscenacích „Gazdina roba“, „Mladá garda“, „Přelom“, „Deník Anny Frankové“, „Vějíř lady Windermerové“.

K filmové práci se dostala až na prahu své čtyřicítky ve velkých úlohách psychicky otřesené (ale silné) Marie Rynešové ve Slavínského dramatu ADVOKÁT CHUDÝCH (1941), profesorky zpěvu Májové ve Vávrově TURBINĚ (1941) podle stejnojmenného románu Karla Matěje Čapka – Choda a ženy starosty Kovandy (Jaroslav Průcha) v Čápově JAN CIMBURA (1941).

Sama herečka si dlouhé opomíjení filmařů vysvětlovala tím, že by její „světlé oči působily na plátně slepě“. Do konce okupace ještě hrála manželku tkalce (Gustav Hilmar) v Barochově krátkém snímku POHÁDKA O KNOFLÍKU (1944) a bývalou lásku Leopolda Koháka (František Hanus) Emu Kalinovou – Lebedovou v poetické komedii ŘEKA ČARUJE (1945) Václava Kršky.

Po okupaci, kdy se přehrála do úloh babiček, matek, hospodyň a tetiček, vytvořila různé drobnokresby osudem zkoušených žen ve snímcích PŘEDTUCHA (profesorová Anna Jelínková), PAN HABĚTÍN ODCHÁZÍ (Marie Habětínová), DIVÁ BÁRA (panna Pepinka), ZVONY Z RÁKOSU (Zimová), PLAVECKÝ MARIÁŠ (matka Váňová), STŘÍBRNÝ VÍTR (Janova matka Jarmila), JAN HUS (matka popraveného tovaryše Staška), PSOHLAVCI (Lomikarova žena), ČERNÝ PRAPOR (Václavova matka), PROBUZENÍ (ředitelka domova mládeže), POCHODNĚ (Rezlerová), TŘI ZLATÉ VLASY DĚDA VŠEVĚDA (sudička), ŽENU ANI KVĚTINOU NEUHODÍŠ (Podzimkova matka), UKRADENÁ VZDUCHOLOĎ (Jakoubkova babička), TŘINÁCTÁ KOMNATA (teta Mína), BOUŘLIVÉ VÍNO (Hrdličkova teta), PŘÍBĚH LÁSKY A CTI (matka Nerudová), JAK SE BUDÍ PRINCEZNY (stará služka u Melánie), HRA O KRÁLOVNU (Anežka Přemyslovna), KONEČNÁ STANICE (Krapková) či KDYŽ ROZVOD, TAK ROZVOD! (paní Šimková).

Její charakterní herectví mohli diváci nejvíce ocenit ve třech rozdílných postavách zlé a nesnášenlivé manželky profesora Jaroslava Mareše (Jan Pivec) Julie v Delongově dramatu DŮM NA OŘECHOVCE (1959), hodné a osudem těžce zkoušené babičky Pavlínky (Brigita Hausnerová) v sociálním dramatu PAVLÍNKA (1974) Karla Kachyni a titulní důvěřivé paní Márové v Jirešově komedii CAUSA KRÁLÍK (1979). S filmem se rozloučila epizodkou stařenky na hranicích ve dvojdílném životopisném dramatu PUTOVÁNÍ JANA AMOSE (1983) režiséra Otakara Vávry.

Soustavně spolupracovala taktéž s rozhlasem („Pět soch“, „Sněhová královna“ či „Puškin“), dabingem, televizními inscenacemi (AUTOREVUE, JAK CHODÍ BABIČKY SPÁT, ALEXANDR DUMAS STARŠÍ, NÁVRAT PANA RYŠÁNKA, BABIČKA JE RÁDA nebo SPOR ARCHITEKTA ZÍTKA) a seriály (RODINA BLÁHOVA, NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA a VLAK DĚTSTVÍ A NADĚJE). Sama umělkyně byla za svou životní práci odměněna „čestnými“ oceněnými: Vyznamenání Za vynikající práci (1961) a titul Zasloužilá umělkyně (1966). Marie Brožová zemřela 26. září 1987 v Praze ve věku osmdesáti šesti let.

Jaroslav "krib" Lopour