Rudolf Bachlet

Rudolf Bachlet se narodil 8. prosince 1895 ve Švošově u Ružomberoku. Studoval na gymnáziu a na průmyslové škole. Zpočátku byl zaměstnán jako strojník v ružomberských papírnách a v továrnách na parní stroje Danubius v Budapešti. Současně se při zaměstnání horlivě věnoval práci divadelního ochotníka. Po převratu a vzniku Československé republiky se stal Rudolf Bachlet jedním z prvních profesionálních slovenských herců.

Začínal jako člen činohry bratislavského Slovenského národního divadla (1921 – 1926) a Východoslovenského národního divadla v Košicích (1927 – 1929). Nakrátko odešel do Čech a stal se členem pražského Tylova divadla v Nuslích (1929 – 1931). Opět se vrátil do Bratislavy, do Slovenského národního divadla, kde působil v činohře (1934 – 1942) a i opeře (1942 – 1944). Po osvobození se stal členem činohry košického Státního divadla (1949 – 1950) a napotřetí se vrátil do činohry Slovenského národního divadla (1951 – 1953).

Opět z bratislavské scény odešel znova do Státního divadla v Košicích (1953 – 1956), odkud odešel na odpočinek, dále ještě na divadelních prknech ojediněle hostoval. Je zajímavé, že během Slovenského národního povstání (1944) působil jako člen výzvědné skupiny u 4. československé brigády Jegorova. Roku 1945 se mu podařilo přes frontu přejít k Rudé armádě.

Právě jako jeden z prvních slovenských umělců byl hercem robustního ryze realistického herectví. Jež předvedl ve významných hereckých kreacích v domácím i světovém moderním a klasickém repertoáru. Skvěle dokázal procházet od činohry až k opeře. Věnoval se i uměleckému přednesu a také byl znám jako zpěvák. Využíval všechny složky svého herectví, práci s tělem, mimiku, charisma, gesta a zejména svůj hlasový projev.

Kritiky herectví Rudolfa Bachleta jednou charakterizovali jako: „…Bodrému drotáru dal Rudolf Bachlet potřebnou pokoru i hrdost, třebaže všecko vyhrává jen i posunem pravé ruky, roztomilou, svěží mimikou…“ (1926). V kinematografii debutoval díky českým filmařům, kteří v polovině třicátých let několikrát natáčeli na Slovensku.

Debutoval jako žandár v životopisném dramatu MILAN RASTISLAV ŠTEFÁNIK (1935) Jana Svitáka se Zvonimirem Rogozem v titulní úloze generála Milana Rastislava Štefánika. Ještě tentýž rok byl členem družiny zbojníka Juro Jánošíka (Paľo Bielik) v poetickém dramatu Martina Friče JÁNOŠÍK (1935). Během dalších let se musel od práce ve filmu vzdálit. K dalšímu filmování, už pro slovenský film, se dostal až po druhé světové válce.

Před české filmové kamery se dostal o dvacet sedm let později. Režisér Otakar Vávra mu svěřil malou postavu starce – běžence v životopisném snímku o spisovatelce Boženě Němcové HOROUCÍ SRDCE (1962) s Jiřinou Švorcovou v hlavní roli. Do slovenského filmu poprvé stoupil krátce po jeho vzniku, v 50. letech. Na rozdíl od divadelních postav, na filmovém plátně vždy představoval malé a epizodní roličky.

Objevil se ve slovenských titulech LAZY SA POHLI (Koreň), POLE NEORANÉ (Krišica), RODNÁ ZEM (Seniak), ZEMIANSKA ČESŤ (Gábor), ČISTÉ RUKY (Rusinko), PÁN A HVEZDÁR (bača), V HODINE DVANÁSTEJ (starý Chladoň), NA POCHODE SA VŽDY NESPIEVA (Grešik), PRERUŠENÁ PIESEŇ (starý muž), POKORENÉ RIEKY (Čaniga), BRATIA (kněz), SIEDMY KONTINENT (vedoucí delegace bělovlasých), VRECKÁRI (kapsář), ORLIE PIERKO (chlap v krčně), ČLOVĚK NA MOSTE (stařec) a naposledy DO ZBRANE, KURUCI! (slepec). Zemřel dvanáct let po své poslední české filmové kreaci.

Účinkoval v rozhlase, v bratislavském studiu Československé televize (např. jako gestapák v dramatu SÁM VOJÁK V POLI Otto Haase z roku 1964 a dále i v Medveďově příběhu MAROŠKO z roku 1968) a taktéž v dabingu. Jeho ženou byla významná slovenská divadelní a filmová herečka Frída Bachletová (1901 – 1969).

Důležitý slovenských charakterní herec Rudolf Bachlet zemřel náhle ve věku nedožitých devětasedmdesáti let 27. listopadu 1974 v Bratislavě. Svojí o šest let mladší manželku přežil o dlouhých pět let. Pro československé filmové diváky zanechal tři české a před šestnáct slovenských filmových postav.

Jaroslav "krib" Lopour