Petra Černocká

Narodila jsem se 24.11.1949 v Praze, mamince úřednici a tatínkovi právníkovi, jako druhé dítě. To první byl můj o pár let starší bratr Pavel, který stejně jako já, projevoval určité umělecké sklony a svého času byl úspěšným zpěvákem bigbítové skupiny Donald. Později se stal uznávaným diskžokejem.

Moji rodiče ve shodě s přijímací komisí na Pražské Konzervatoři usoudili, že jsem dost muzikální na to, abych se stala studentkou oboru operní zpěv a klavír. Ještě za dob studií jsem s kapelou Pastýři, která se skládala převážně z konzervatoristů a kterou vedl Petr Hannig, natočila svoji první vlastní písničku Ovečka, která se stala populární a vyšla na desce.

Můj absolventský koncert, na kterém jsem zpívala třeba árii kuchtíka z Rusalky, byl mým posledním živým kontaktem s klasickou hudbou, protože v tu dobu jsem už měla angažmá v divadle Semafor, kde už se jednalo o tak zvaně lehký žánr.

Začínala jsem v souboru Grosmanna a Šimka ve hře Besídka v rašeliništi a o rok později jsem přešla k Suchému a Šlitrovi. Zde mohu přispět i konkrétním časovým údajem, protože se jednalo o smutný rok 1968, který jen těžko překonávalo divadlo které mělo být veselé. Vstup Sovětských vojsk a následná normalizace v tu dobu postupně likvidovala anglicky zpívající, české bigbítové kapely, jako byla třeba skupina The Cardinals, která mi nabídla spolupráci. Tento tah, se do jisté míry vydařil, protože s česky zpívající zpěvačkou soubor přežil, ale s bigbítovým duchem odešli i někteří skvělí muzikanti, jako kytarista Josef Kůstka, nebo zpěvák Lešek Semelka. V podstatě již popovou skupinu Kardinálové, pak mnoho let vedl talentovaný skladatel Zdeněk Merta. V rámci celé této transformace došlo i k jedné potěšující události, a totiž k mému sňatku s Janem Vaculíkem, bývalým zpěvákem a později manažerem Kardinálů. Tento muž se stal mým manželem po dalších dvanáct rušných let, kdy křivka mé popularity zajímavě stoupala. Byla to léta, především koncertních úspěchů, jak doma, tak v zahraničí (Polsko, Rusko, Německo).

Tehdy jediné vydavatelství Supraphon, zároveň zásobovalo posluchače úctyhodnou řadou asi šedesáti singlů a několika LP desek. Byly na nich písničky převzaté z anglických originálů, sporadicky mé vlastní a především úspěšné písničky Zdenka Merty. K těm patřila třeba i řada, z mého pohledu, milých duetů, jako byly Střevíčky v rose, Setkání nebo Hleďte kam padá déšť. Tu poslední, abych byla přesná, napsal Zdeněk Barták.

V roce 1971 se stala velice populární píseň Saxana (Michajlov, Kopta), které mnoho bodů nasbíral, především film Václava Vorlíčka a Miloše Macourka Dívka na koštěti, kde jsem po úspěšném konkurzu, měla to potěšení hrát hlavní roli. Především díky tomuto oblíbenému filmu mě dodnes novináři označují lichotivým titulem herečka a zpěvačka. V roce 1999 mi byla dokonce za tuto písničku supraphonem udělena zlatá deska a zároveň vzniklo CD, na kterém jsem celý filmový příběh převyprávěla. Díky Saxaně jsem se taky stala majitelkou Kutálkovy sošky, která mi byla udělena už v roce 1971 u příležitosti získání titulu Herečka roku. Pro pořádek je třeba říct, že to byla cena divácká.

Abych svůj životopis nekončila připomínkou filmu, který ve mně občas vyvolává komplex z toho, že správné bylo zahrát si Saxanu a zemřít, přidám ještě několik důležitých faktů.

V době posametové jsem vydala několik CD, z nichž první s názvem Náklaďák navazovalo stylově na kdysi známý countryový hit, který byl v mém podání poměrně populární. U "kytarových písniček" jsem už zůstala, protože v komorních recitálech vystupuji s Jiřím Pracným. Uhodli jste, je to kytarista a v současné době už i můj manžel.

Za jeden z mých životních úspěchů považuji i svoji dceru Barboru, která vystudovala novinařinu a v poslední době i zpívá ve skupině Yellow Sisters.

Na konci roku 2006 jsem vydala nové, autorské CD s názvem SOUHVĚZDÍ STŘELCE a právě jsem dotočila svou roli do volného pokračování Dívky na koštěti, které má zatím pracovní název SAXANA - VELETRH STRAŠIDEL.

Petra Černocká exkluzivně pro CSFD