Narodil se 25. 01. 1938 v Moskvě do rodiny vojáka. V době nejúplnější a nejpropracovanější diktatury v dějinách světa, která vládla pomocí lží a teroru v čase nejtěžších čistek třicátých let minulého století v Rusku. Svoje dětství prožil pod vlivem hrůz druhé světové války. Vzpomínky z války proto v pozdější tvorbě mockrát spojoval s válčícím ruským vojákem. Jako dítě toužil být v armádě a bojovat. Maminka se živila jako překladatelka německého jazyka. Po válce žil střídavě u obou rozvedených rodičů v Moskvě s matkou a občas v Berlíně u otce.

Středoškolské vzdělání zakončil maturitou (1955) a přihlásil se na technickou stavební fakultu, ale po roce se více vyhranil k uměleckému směru. Proto se vydal za hlasem svého srdce, tam kam ho to nejvíc táhlo, ke studiu herectví na uměleckou školu MCHAT v Moskvě (1956-60). První stálé angažmá měl v divadle A.S. Puškina, kde ztvárnil řadu rolí. Zahrál si z počátku šedesátých let také v různých filmech. V roce 1961 začal psát písně a balady z války o válečném běsnění, zatím skládal jen pro pár přátel a známých, občas začal se svými písněmi vystupovat i veřejně. Rázem si získal mnoho posluchačů. Po hlasové stránce nebyl tak dokonale vybavený, měl ovšem pozoruhodný talent k mistrovskému umění skládat písně, které přímočaře a otevřeně vypovídali. Nabídka k účinkování do avantgardního divadla Dramy a komedie na Tagance v Moskvě (1964) přišla v pravý čas.

Nejlepší divadelní časy prožíval Vladimír Vysockij počátkem 70. let. Role Hamleta byla v jeho podání excelentní. Píše verše a čte filozofii, také se začal profilovat do role básničkáře a zpěváka s kytarou. Největší vliv na jeho tvůrčí a uměleckou kariéru skládání textů a veršů měla osobnost jemu blízka Bulat Šalvovič Okudžava, básník, prozaik a šansoniér arménsko-abchazsko-gruzínského původu. Vysockij začal také skládat písně a hudbu pro divadlo. Nikdy se nesnažil někoho napodobovat, byl vždy jen svůj. Často recitoval při zpěvu a používal improvizaci pod vlivem pocitů svého smýšlení a měl dokonalou schopnost použít dojmů vzpomínek z války o bezpráví a strádání.

Bohužel k nelibosti mocné ruské spravedlnosti a malé obliby u přátel komunistické strany, byly jeho poetické písně zcela zakázané. Všechny magnetofonové nahrávky včetně přístroje okamžitě policie zabavovala, stačilo jen oznámení či udání. Paradoxem všeho je, že jeho písně poslouchala tajná policie KGB a dokonce i samotný L. I. Brežněv. To nahrávalo stoupající popularitě tohoto výjimečného umělce. V sedmdesátých letech cesta k filmu byla ještě těžší. Obejít oficiální zákaz obsadit Vysockého do role bylo složité. Po delší době se skoro zázrakem podařilo režiséru Polokovi opět prosadit ho do filmu INTERVENCE, film se podařilo dokončit, ale ihned putoval do archivu trezorových filmů. Až další film PAN TAJGY (1970) byl uvolněn do distribuce kin, protože tam hrál zápornou a ne zrovna milou roli.

Zbožňoval ho a poslouchal celý Sovětský svaz, ovšem tajně. Jeho písně a básně si přesto našli cestu k lidem přes všemocné zákazy strany. V podstatě byl velice skromný a dá se říci, že se choval jako prostý člověk. Jeho popularita se prolínala všemi sociálními vrstvami ruské společnosti, právě proto, že byl ve svých písních nadčasový a pro mládež dobře čitelný, byl žádaný. Posléze potkal znovu své štěstí v půvabné modrooké a plavovlasé herečce Marine Vladyové. při natáčení filmu DOCELA MALÁ POVÍDKA (1969) se osudově slavná dvojice do sebe zamilovala. Vysockij vstoupil do třetího a tímto posledního vztahu s filmovou hvězdou Francie původem z Ruska a také posledního manželství. V tomto čase ztvárnil hlavní roli bezejmenného vojáka v dramatickém filmu ČTVRTÝ. Z předešlého manželství s ruskou herečkou Ljudmilou Nikita měl dva syny Nikitu a Arkadije. Konečně po letech zakazování umělecky tvořit, měl možnost definitivně vycestovat na cestu ke svobodě. Ruský režim se chtěl zbavit umělců, kteří měli velkou oblíbenost u mladých lidí a nechtěli jenom tupě poslouchat stranu.

Vysockij ale miloval Rusko i jeho lid stejně jako jeho ducha, bez této dominanty v srdci si již nikdy nedovedl představit život jinde. Navštívil spousty krásných míst v Evropě i v USA, dokonce zavítal i do Francouzské Polynésie (Tahiti). Přesto vše, se vždy toužil vrátit do Ruska a také tak učinil. Jeho žena Marina mu byla vždy nablízku a na všech štacích a koncertech ho vždy doprovázela. Ve dne i po nocích tvořil a skládal úplně všude v hotelu i v kavárnách u známých a vůbec přitom nedbal o svoje zdraví. Nic ho nedokázalo zastavit v jeho tvořivém úsilí ani infarkt. Ztvárnil role různorodých charakterů v dramatech, komediích i postav čistě kriminálních filmů. Za celou svou kariéru natočil Vysockij přes dvě desítky filmů, v některých i zpíval s kytarou Jeho nejznámější role Glega Žeglova v TV krimiseriálu MÍSTO SCHŮZKY NEZMĚNÍME. (1979) byla jeho poslední, kde si zahrál mimo jiné postavu jeho srdci blízkou, kterou zahrál dobře. Svého času kolovala i humorná historka o tom, že při jednom návratu z Francie mu ruský hraniční policajt, při celní kontrole ukradl zcela novou LP desku, kterou právě natočil v Paříži. Důvod prozaický, určitě by to v té době v Rusku nikde nesehnal.

Režim mu opět a zase uzmul část občanských svobod a následovaly další zákazy hraní ve filmech a vystupování na veřejnosti, k tomu neměl povoleny výjezdy na západ. Měl i stinné stránky své povahy. Poslední část života holdoval alkoholu, dokázal po představení také vypít obrovské množství vodky a nezvládal to. Začal propadat stavům opilosti a nechoval se vždy decentně ani ke své vlastní ženě Marině. Bohužel svůj alkoholismus neuměl žádným způsobem potlačit. Na jeho zdraví se podepsalo velké dávky všelijakých přípravků a léků, které bral proti únavě a překonání depresí. Sám o sobě nebyl schopen bez utišujících injekcí podat již v této fázi uměleckého bytí svůj standardní výstup. Jedno z posledních veřejných vystoupení se konalo v červenci 1980, v předvečer zahájení letní olympiády v Moskvě. Zde přivítal diváky mluveným slovem. Bylo mu teprve 42 let, když zemřel 25. července 1980 a na jeho pohřební obřad během moskevské olympiády se sešly statisíce lidí. Byl pohřben na Vagaňkovském hřbitově v Moskvě. Jeho hudební a básnická tvorba patří k tomu nejvýznamnějšímu, co se vytvořilo v čase šedesátých až osmdesátých let v Rusku.

Josef "tahit" B.

Komentáře - zatím bez komentáře