Teruo Išii

Technicky vzato v porovnání s tvůrci z kterékoli jiné země světa by každý japonský režisér se třemi filmy ročně mohl být považován za filmového ďábla. Ne však Išii, jehož téměř pět filmů ročně v nejplodnějším období let 1963–1970 zasluhuje obdiv a uznání. Išii byl v této době vlastně účasten většině japonských vlivů na poli žánrového filmu, ať už krátkodobých nebo dlouhodobějších. Odstartoval sérií úspěšných gangsterek, natočil velkou část z pravděpodobně nejúspěšnější ninkjó eiga série, stál u zrodu ero-guro a košoku rosen. Mimo to natočil boxerské drama, úspěšnou sci-fi sérii, filmy noir, horor, dvojdílnou sérii s bojovým uměním nebo bósózoku eiga. To vše včetně úvodního výčtu dokázal během dvaceti let, kdy vznikla drtivá většinu z jeho celkových 83 filmů.

Už v roce 1942 začal svou filmařskou kariéru ve studiu Tóhó jako asistent režie. Po pěti letech se přesunul do nově vzniklého studia Šintóhó, kde zastával stejnou pozici. K režii vlastního filmu se Išii dostal po deseti letech v roce 1957. Debutoval boxerským filmem King of the Ring - The World of Glory (Ringu no ódža - Eikó no sekai), aby se poté přesunul ke sci-fi sérii Super Giants (Supa džaiancu, 1957–1959, 9 dílů), ze které během let 1957–1958 natočil šest dílů. Tím začala jeho inklinace k filmovým sériím. Nejznámější z raného období je zcela jistě estetikou filmu noir inspirovaná série Line (Čitai, 1958–1961, 5 dílů). Išii režíroval díly čtyři a ke stejnému počtu napsal také scénář. Jednotícím prvkem každé z částí byl noční život ve velkoměstě, kriminalita a obchod s bílým masem. Příběhy se odehrávaly vesměs v barech, nevěstincích a přístavních docích a vystupovali v nich převážně striptérky, prostitutky, jejich pasáci, gangsteři, osamělí vlci, detektivové či policisté v utajení. Vyprávění mělo striktně lineární charakter a hlavní zápletka se odehrála hned v úvodu (např. gangster na útěku či hledání unesené dívky).

V roce 1961 bylo studio Šintóhó nuceno ukončit filmovou výrobu. Išii se tak přesunul do studia Tóei a ještě téhož roku uvedl do kin první díl ze série s prostým názvem Gang (Gjangu, 1961–1967, 11 dílů). Pro Išiiho, který režíroval šest dílů, to byl první významný příspěvek do žánru jakuza eiga. Každý z dílů zasazený do moderní doby se vyznačoval trojí podobností. Jednak na úrovni zpracování (podobný styl), jednak v rámci obsazení (podobná skupina herců) a jednak v rámci témat a vyprávění (filmy byly podobně strukturovány). Šlo vlastně o jakousi předzvěst ninkjó eiga, jejichž potenciál byl zřejmý už v některých dílech s Kenem Takakurou a Kódžim Curutou.

Tři roky po natočení prvního dílu Gang série, kterým do filmového světa razantněji uvedl Kena Takakuru, přišel Išii s filmem The Rogues (Narazumono, 1964). V rámci vyprávění se sice příliš neodlišoval od Išiiho předešlých děl, nápadně připomínal např. jeden z dílů Line série (Black Line; Kurosen čitai, 1960), ale po stylové stránce vypadal úplně jinak.  Nebyl to první barevný film, který Išii natočil, ale určitě první, na který dostal více peněz. To se projevilo v první řadě ve výběru lokací. Film se z větší části odehrává v Macau a Hong Kongu. Takakura si v něm zahrál podvedeného nájemného vraha, který se musí se skrývat, ale také chce přijít na to, proč se ho někdo snaží zbavit. S policií v patách se dostává do spirály intrik místních gangů, aby nakonec zjistil, že jde o jedno velké spiknutí. Takakura touto rolí dokázal svůj velký herecký talent a Išii talent režijní. Není pak překvapujícím zjištěním, že právě The Rogues se stal předobrazem takových filmových klasik jako Samuraj (1967) Jean-Pierra Melvilla a Killer (1989) od Johna Woo.

Rok 1965 znamenal pro Išiiho skutečný průlom. Natočil první, jediný černobílý díl ze zdánlivě nikdy nekončící, komerčně velmi úspěšné série Vězení Abaširi. Ještě téhož roku dokončil další tři díly a v následujících dvou letech přidal ještě šest, aby v roce 1967 po celkem deseti částech ze série zcela vyčerpán odešel. Úspěch série tkvěl v několika podstatných faktorech. Hlavní roli ztvárnil tehdy již oblíbený Ken Takakura, tato ho však vystřelila mezi hereckou elitu žánrového filmu; ústřední melodii, která se stala obrovským hitem, nazpíval on sám; první díl byl přiznaně inspirován klasickým protirasistickým snímkem Stanleyho Kramera Útěk v řetězech (1958); série zapadala do tehdy populárních ninkjó eiga; jednotlivé příběhy se odehrávaly v moderní době.

V polovně 60. let, kdy byl Išii už tak plně zaměstnán Vězením Abaširi, zvládl natočit trojlístek kriminálně laděných filmů pod hlavičkou studia Šóčiku – Japan’s Zero Zone – Nightwatch (Nihon zero čitai – Joru o nerae, 1966), The Great Villain’s Strategy (Dai akutó sakusen, 1966) a Sacred Fire 101 - Bodyguard’s Murder (Šinka 101 – Koroši no jódžinbó, 1966).

Pozdní 60. léta zastihla Išiiho během relativní tvůrčí svobody. Rozhodl se natočit volně provázanou ero-guro sérii. Většina z dílů této kinematografie krutosti byla koncipována jako povídkové filmy o třech příbězích, z nichž každý různým způsobem zobrazoval techniky trestu, mučení a sexuálního násilí. Sex a násilí hrály mnohdy natolik dominantní roli, že odkazovaly samy na sebe a zintenzivňovaly umělecký rozsah právě prezentovaného. Předposledním dílem série, Yakuza Punishment – Lynch Law! (Jakuza keibacu-ši – Rinči!, 1969) se Išii tematicky vrátil k jakuze, kterou pár let předtím opustil. Motiv sexu je vypuštěn, film se soustředí výhradně na zobrazení technik trestu za porušení pravidel kodexu jakuzy.

Na počátku 70. let ninkjó eiga stále více ztrácely na popularitě a producenti, především v Tóei, přemýšleli nad tím, jak je nahradit. Zpočátku se to dařilo hlavně košoku rosen, které kombinovaly pinku eiga a jakuza eiga. Vedle Miki Sugimoto si tento subžánr zasloužil pár let slávy díky Meiko Kadži a Reiko Ike. A právě s nimi natočil Išii několik filmů, žánrových hybridů. Všechny se vyznačovaly překombinovaným vyprávěním a stylovou čistotou, která později inspirovala nejednoho tvůrce, k nimž se otevřeně hlásí i Quentin Tarantino. Prvním byl The Blind Woman’s Curse (Kaidan nobori rjú, 1970) natočený pro studio Nikkacu, v němž hlavní roli ztvárnila Meiko Kadži, pro kterou to byla jedna z prvních velkých hereckých příležitostí. Film kombinoval hned několik typických žánrů a subžánrů – ninkjó eiga, košoku rosen, duchařský film, film o pomstě a ero-guro. Nicméně motivy v rámci některého ze subžánrů zůstaly nevyužity a The Blind Woman’s Curse i přes mnoho vizuálních nápadů nenaplnil svůj potenciál. Málokdo přitom ví, že se nejednalo o samostatný film, ale o poslední část volné série, která se souhrnně nazývá Rising Dragon (Nobori rjú, 1969–1970, 3 díly). Išii přitom natočil i první film v hlavní roli s Hiroko Ogi, tehdejší populární zpěvačkou. Druhý díl přenechal debutujícímu Masami Kazuovi a na scéně se kvůli vysokému pracovnímu vytížení objevoval jen příležitostně jako supervisor.

Přestože byly ninkjó eiga v krizi, pokusili se producenti Tóei v roce 1972 odstartovat sérii novou, příběhově velmi podobnou Šarlatové pivoňce. Titulní úlohu měla ztvárnit taktéž Džunkó Fudži se zdatným přispěním Reiko Ike. Režií byl pověřen Teruo Išii, který stvořil dílo vysokých kvalit s mnoha zajímavými obrazovými kompozicemi a barevnou stylizací. Film The Red Silk Gambler (Hidžirimen bakuto, 1972) se nicméně přetavit do série nepodařilo a dnes představuje zvláštní memento své doby. V Tóei se po tomto neúspěchu přesto nevzdali a rok poté dali tomuto konceptu ještě jednu šanci. Tak vznikl snímek Sex and Fury (Furjó anego den – Očó inošika, 1973) Norifumiho Suzukiho, jenž byl následován volným sequelem Female Yakuza Tale (Jasague anego den – Sokacu rinči, 1973) Terua Išiiho. Dalšího dílu se ale série nedočkala, přesto jde zpětně o jeden z nejlepších diptychů, který v japonském žánrovém filmu v 70. letech vznikly. Oproti prvnímu, narativně kompaktnímu Suzukimu dílu je Išiiho druhý velmi bizarní až groteskní, inkoherentní, zároveň ale nebývale zábavný, silný v jednotlivostech a stylově vytříbený včetně několika naprosto ikonických sekvencí.

Natočením dvou karate filmů Executioner (Čokugeki džigoku-ken, 1973–1974) se stále více populárnějším Sonnym Čibou Išii v první polovině 70. let už jen potvrdil svou žánrovou univerzálnost, aby ji po filmovém útěku dvou jakuzů z vězení v The Great Escape (Daidacugoku, 1975) ještě umocnil třídílnou bósózoku sérií Detonation! (Bakuhacu!, 1975–1976). V roce 1977 ještě režíroval krátký animovaný sci-fi film ve stylu manga, ale po něm už i díky krizi filmového průmyslu v Japonsku přišel ústup ze slávy. Išii v 80. letech pracoval výhradně pro televizi. V průběhu 90. let až do počátku nového tisíciletí Išii stihl natočit ještě šest celovečerních filmů. Zemřel v roce 2005.

Když se řekne Išii, nekonotuje to jen žánrový film, nýbrž i žánrovou diverzitu. Išii byl eklektický filmař, jehož tvorba není zajímavá jen sama o sobě, ale i ve významu, jak v sobě zrcadlila většinu vlivů japonské kinematografie 60. a 70. let. Kupříkladu poslední díl z pětidílné Line série Sexy Line (Sekuší čitai, 1961). Jako jediný pracoval s technikou stylu cinéma-vérité. Išii se spolu s kameramanem vydali bez jakéhokoli povolení do ulic, aby natočili skutečný život. Výsledkem se stala uvolněná atmosféra, která ostře kontrastovala s pátráním po zmizelé dívce. Ve stejném roce natočil první díl a později i několik dalších z jedné prvních jakuza eiga sérií. V roce 1963 režíroval jeden z úplně prvních ninkjó eiga, aby o dva roky poté natočil jejich nejúspěšnějšího zástupce 60. let a pro film objevil hereckou hvězdu Kena Takakuru. Poté se přemístil k ero-guro sérii, která se stala předzvěstí košoku rosen. Pro film objevil Meiko Kadži, poté natočil diptych o bojovém umění se Sonnym Čibou, který je vedle The Street Fightera (Gekitocu! Sacudžin ken, 1974), také s Čibou, jedním z nejúspěšnějších japonských filmů o bojovém umění 70. let.

Išii se snažil vždy nepodléhat vlivům vedení a filmy koncipoval podle vlastní vize. Cyklicky se v nich objevovala témata vykořisťování žen a zpochybňování jejich postavení ve společnosti, z obecnějšího hlediska zejména motivy sexu, násilí a exploatace. Mimo to se Išii snažil své filmy oproti třeba většině filmů Seidžuna Suzukiho ozvláštňovat i na úrovni klasické narace (např. různé formy flashbacků). To se mu sice ne vždy povedlo, i tak už Išii navždy zůstane tvůrcem, jehož filmy na delší dobu vtiskly tvář japonské žánrové kinematografii.

Michal "ORIN" Valeš