Šarunas Bartas

Šarūnas Bartas se narodil 16. 8. 1964 v Šiauliai. Jeho první kontakty s filmem započaly v letech 1985/86, kdy hrál jednu z hlavních rolí v televizním seriálu ŠEŠIOLIKMEČIAI režiséra Raimundase Banionise. V téže době se také přihlásil na Moskevskou filmovou školu, kde měl svůj režisérský debut v podobě krátkého dokumentárního filmu TOFOLARIJA, na kterém spolupracoval se svým kamarádem z VGIKu Valdasem Navasaitisem, dnes již také známým litevským režisérem. Tento 16 minutový snímek se však již nejspíše nenávratně ztratil.

Roku 1989 Šarūnas Bartas zakládá filmové studio „Kinema“, jež se stalo vůbec prvním nezávislým filmovým studiem na Litvě. V době, kdy země opět nabývala svobodu, se studio stalo centrem veškeré individuální filmové tvorby. Působilo tam mnoho mladých a dnes již velmi známých režisérů či umělců jako jsou již zmíněný Valdas Navasaitis či Audrius Stonys, Artūras Jevdokimovas, Kristijonas Vildžiūnas, Tomas Donėla, Arvydas Liorančas nebo Rimvydas Leipus. Točily se převážně hrané a dokumentární filmy, které získaly i některá ocenění na mezinárodních festivalech. Studio „Kinema“ bylo také prvním litevským studiem, jež realizovalo i spolupráce se zahraničními filmovými produkcemi, v čemž pokračuje až dodnes.

V roce 1990, tedy v roce, kdy Bartas úspěšně ukončil svá studia na VGIKu, zrežíroval svůj první středometrážní film PRAĖJUSIOS DIENOS ATMINIMUI, který zaujal pozornost mnohé veřejnosti. Hned o rok později natočil svůj první celovečerní film TRYS DIENOS, jež sklidil veliký úspěch a to i daleko za hranicemi Litvy. V tomto filmu se také poprvé objevila ruská herečka Yekaterina Golubeva, která má na počátek Bartasovy tvorby veliký vliv, neboť se stala v jeho filmech ústřední herečkou a její herecký um se stal nedílnou součástí jeho filmů. Poté následovaly snímky KORIDORIUS (1995), FEW OF US (1996), A CASA (1997) a FREEDOM (2000), které ještě zvýšily pozitivní ohlas na režisérovu tvorbu a díky nimž si Bartas získal respekt po celé Evropě.

Následně si od režisérské stolice na čtyři roky odpočinul, aby roku 2004 spolupracoval na evropském filmovém projektu VISIONS OF EUROPE. Tento projekt měl za cíl stvořit mozaiku 25 krátkých filmů ze všech tehdejších členských zemí EU na jakékoliv aktuální evropské téma. Bartas k projektu natočil svůj zatím jediný krátkometrážní snímek CHILDREN LOSE NOTHING, který je oproti jiným z mozaiky specifický svou lyričností a hrou s metaforami. V roce 2005 natáčí SEVEN INVISIBLE MEN. Zde se částečně odpojuje od své dosavadní struktury natáčení a pokouší se o změnu, kterou chce dovršit snímkem INDIGÈNE D'EURASIE (2010).

Všechny Bartasovy filmy od Trys Dienos se již točí v koprodukci. U filmu KORIDORIUS (1995) spolupracuje s německou „WDR“ a „TV Ventures“, u zbylých pak vždy spolupracuje společně s francouzským „Gemini films“ a portugalským „Madragoa filmes“. Na pomoc si přibírá ale i další produkce. Pro jeho filmy je typická šeď, deprese, beznaděj a zoufalství, kdy i verbální komunikace postrádá jakýkoliv smysl. Jeho hrdinové jsou vždy nějak připoutáni minulostí, aniž by dokázali hledět do budoucnosti. Jsou to lidé, kteří již v nic nevěří a žijí již jen určitou setrvačností. Jeho filmy mají mnoho společného s významnými evropskými režiséry jako Alexander Sokurov nebo Béla Tarr. Snímky postrádají základní filmové struktury a nositelem děje se stáva obraz. Důraz je kladen na detail a minimalismus. Slova zde nemají žádnou hodnotu. Tato základní charakteristika Bartasových filmů se však již částečně vytrácí u filmu SEVEN INVISIBLE MEN (2005).

Největší převrat by pak právě měl znamenat nejnovější snímek INDIGÈNE D'EURASIE (2010). Bartas se již nechal několikrát slyšet, že již nechce stále omílat podobná témata, aby diváky nenudil, nýbrž že se chce pokusit o něco uplně jiného a nového. Bartas však u filmu nepůsobí jenom jako režisér, ale i v jiných filmařských pozicích. Často píše scénáře, občas si stoupne za kameru, postará se o zvuk nebo vezme i nějakou hereckou roli. Převážně se to však týká jeho vlastních filmů, ale podmínkou to není.

Petr "Špacír" Procházka