Emmanuelle Béart

Drobná, světlovlasá Francouzka s roztomilou tváří a dokonalou postavou ve svém současně nevinném i tajemném vzezření jakoby mírně navazuje na své slavné předchůdkyně Mireille Darc, Mylène Demongeot nebo i samotnou Brigitte Bardot. Ačkoli se údajně velice stydí, na plátně se už několikrát objevila nahá.

Dcera básníka, skladatele a zpěváka Guy Béarta se neměla narodit v hektické Paříži. Béart se se svojí ženou, řecko-italskou modelkou Geneviève Galéa právě z toho důvodu usadil na farmě v Gassin poblíž Saint-Tropez, kde jednoho letního rána přišla na svět jejich první dcera Emmanuelle a zanedlouho další čtyři děti. Emmanuelle Béart vyrůstala v horské provensálské vesničce na Azurovém pobřeží v kraji levandule, olivovníků a nekonečných vinic.

Žena se jménem připomínajícím Molièrovu ženu a taky herečku Armandine Béjart (1642 - 1700) se rozhodla pro tutéž kariéru už jako mladá dívenka. Bylo to v okamžiku, kdy uviděla slavnou Romy Schneider ve filmu Mado (1976). To už měla za sebou vlastní zkušenosti s natáčením, protože se před kamerou objevila už coby sedmiletá (La Course du lièvre à travers les champs). Samostatná Mademoiselle Béart se v patnácti nadchla pro Kanadu a na tři roky se přestěhovala do frankofonního Montrealu, kde v jedné rodině učila děti francouzsky a zároveň se sama zdokonalovala v angličtině. Právě tady ji objevil agent shánějící herce pro film Roberta Altmana, z jehož natáčení ale nakonec sešlo.

Po návratu do Francie v roce 1982 navštěvovala herecké kurzy Jean-Laurenta Cocheta a postupně se uplatnila v televizi a ve filmu. Její krásou učarovaný fotograf David Hamilton jí nabídl roli ve vizuálně zajímavém, eroticky laděném snímku o ztrátě nevinnosti a ceně za to Premiers désirs. Rok na to se objevila v Un Amour interdit, která jí vynesla první nominaci na Césara a další rok v Utajené lásce, opět se stejnou nominací. V necelých jednadvaceti již Césara získala za roli vesnické dívky Manon, která po deseti letech pomstí smrt svého otce tím, že odvede vody horských pramenů. Tuto filmovou adaptaci románu Marcela Pagnola Manon od pramene režíroval Claude Berri, stejně jako první úspěšnou část Jean od Floretty, která se samozřejmě obešla ještě bez Emmanuelle.

V postavách výjimečných a osudových žen

V zápětí si zkusila svou první americkou komedii Date with an Angel po boku tehdy zrovna oblíbené Phoebe Cates, ale příběh s prvky fantasy neměl zrovna největší úspěch. Zato doma ve Francii to vyšlo, když si zahrála v asi poslední typické bláznivé komedii s Pierrem Richardem Nalevo od výtahu. Právě tady symbolicky navázala na své předchůdkyně Jane Birkin či Mireille Darc, které mívaly Richardovských komediích úlohy okouzlujících žen.

Zcela odlišnou polohu si vyzkoušela v psychologickém dramatu Nezřízené děti Yannicka Bellona, který ji obsadil do hlavní role vedle Roberta Hosseina. Úloha prostitutky a narkomanky Marie, která najde po propuštění z vězení svůj smysl na divadle, jí vynesla další nominaci na Césara. Na tutéž cenu byla navržena za roli v dramatu André Téchiného Nelíbám a za postavu nadané houslové virtuosky Camille zmítající se ve vztahu mezi dvěma muži v komorním melodramatu Srdce v zimě Clauda Sauteta. S tímto režisérem se znovu sešla v Nelly a pan Arnaud, kde se jako mladá žena, pokořovaná lhostejností svého muže i finančními starostmi sblíží se starým kultivovaným mužem, jemuž přepisuje rukopisy na počítači. Sbírku provokujících postav doplnila krásnou mladou ženou, která vyvolává žárlivost svého manžela v Chabrolově dramatu L´Enfer podle scénáře Henri-Georges Clouzota, jenž svůj příběh toužil natočit u v šedesátých letech.

V devadesátých letech Emmanuelle pracovala i pod vedením slavných zahraničních režisérů. Brian de Palma ji obsadil do amerického akčního thrilleru Mission: Impossible a Claude Miller do svého britského dramatu Elephant Juice, který však zůstal téměř neznámý. Nejzajímavější role pro Emmanuelle dodnes přicházejí především doma ve Francii. Spíše než v hollywoodské podívané s vysokým rozpočtem byla pro diváky nezapomenutelná v úloze modelky Marianne, podle níž dokončuje stárnoucí malíř (Michel Piccoli) svůj kdysi odložený obraz nahé dívky, ve filmové adaptaci Balzacovy novely Krásná hašteřilka. Čtyřhodinový film tehdy třiašedesátiletého Jacquese Rivetta byl nominován na Zlatou Palmu a Emmanuelle opět na Césara. Zatím poslední ze svých sedmi nominací na tuto cenu získala v roce 2001 za francouzsko-švýcarskou romanci Sentimentální osudy.

Pokud zůstaly některé Emmanuelliny filmy navzdory jejím zajímavým rolím spíše neznámé, vynahradila si to s 8 ženami Françoise Ozona, které si získaly obdiv snad na všech festivalech, jimiž prošly a soundtrack se ve Francii stal hitem. Navíc obsazení Béart mezi dalších sedm uznávaných žen francouzského filmu (Catherine Deneuve, Isabelle Huppert, Fanny Ardant, Danielle Darrieux, Virginie Ledoyen, Ludivine Sagnier) představovalo jakési potvrzení jejího hereckého statutu.

Loni se Emmanuelle objevila v roli ďábelské Milady Winter, v zatím posledním, televizním zpracování Dumasova románu D´Artagnan a tři mušketýři. Nebyla to její první kostýmní role. Už kdysi měla příležitost ztělesnit za revoluce popravenou královnu Marie-Antoinette v televizním filmu Marie-Antoinette, reine d'un seul amour a v Čase znovu nalezeném podle Marcela Prousta si zahrála dceru Swanna a Odette (Catherine Deneuve).

Žena, co zapomněla stárnout

Pokud by někdo nechtěl v nejmenším uznat její herecké kvality, musí se přinejmenším obdivně zarazit při uvědomění si faktu, že tato pihatá holka s vyděšenýma velkýma očima je vlastně čtyřicátnice a k tomu dvojnásobná matka. Před dosažením svých čtyřicátých narozenin na sebe ještě upozornila snímkem Žena mého muže, kde si zahrála krásnou mladou prostitutku se světlými dlouhými vlasy, černými očním linkami a rudými rty.

Za dosavadních třicet let své docela slušné kariéry toho křehce působící Emmanuelle stihla dost. Ze sedmiletého vztahu s o patnáct let starším hercem Danielem Auteuilem, za jehož byla i krátce provdaná, a se kterým si zahrála v několika filmech, pochází dcera Nelly. Narodila se v dubnu 1992. Ještě v polovině devadesátých let si zahrála po boku Auteuila krásnou mladou ženu v poválečné Francii, která je provdána za francouzského důstojníka, avšak prudká aféra s mladým Němcem ji přivede na pokraj citového zhroucení (Francouzka), nicméně v březnu příštího roku to se jí narodil syn Johan (1996), kterého má s o sedm let mladším hudebníkem Davidem Moreauem.

Jakoby jí film nestačil, v osmdesátých i devadesátých letech vystupovala na divadelních jevištích a od konce devadesátých let se pokouší i o zpěv, který jsme mohli slyšet přinejmenším ve filmovém muzikálu 8 žen, kde coby služtička zpívá píseň Pile ou face. Později také přidala píseň Où sont tous mes amants na album Patricka Bruela Entre deux.

Emmanuelle Béart sice stále patří role mladých a krásných Francouzek, ale ona sama patří ke střední herecké generaci. Při této kombinaci není divu, že už o ní vyšly dvě knihy: loni jedna s prostým titulem Emmanuelle Béart a před dvěma lety jiná Sous nos yeux.

ČSFD.cz