Arno Velecký

Arno Velecký se narodil 14. března 1901 v Brně jako Antonín Arnošt Velecký. Po přípravě na dráhu operetního tenorového zpěváka započal od konce 20. let svojí uměleckou kariéru. Během 30. let byl členem řady pražských operetních scén, mj. Moderní opereta (1932 – 1934), Švandovo divadlo, Malá a Velká opereta, Akropolis či Divadlo U Nováků Járy Kohouta.

Ač patřil ke hvězdám operety, po okupaci ale rychle upadl v zapomnění. Především proto, že po únoru 1948 byla opereta tvrdě pronásledována a omezována. Na počátku 50. let se Arno Velecký krátce uchytil v zájezdovém Vesnickém divadle, kde ovšem pobyl jen pár měsíců na rozhraní let 1950 a 1951. O jeho původu, zázemí a dalších poválečných osudech toho není moc známo.

Se Švandovým divadlem i s Divadlem U Nováků podnikal ve 30. letech řadu zájezdových představení po městech celého Československa (Benešov, Zlín, Hořice, Jindřichův Hradec a další). Věnoval se též koncertní činnosti. Za okupace byl pozván do Berlína k hostování na klasických operních podiích (ale už před válkou hostoval ve Vídni). Arno Velecký využíval svůj atraktivní zevnějšek, vysokou postavu a také zdatný hlasový materiál.

Představoval především operetní milovníky a mladé hrdiny, které přednášel typickou operetní afektovaností. V tisku byl přezdíván českým Gustavem Fröhlichem. Ve 30. letech hrál velké a titulní postavy v operetách, hudebních hrách, revuí a i komediích: „Zelená se, zelená…“, „Pro tebe, maminko“, „Společenský skandál“, „Syn Boha“, „Odtroubeno“, „Carevič“, „Potápka“, „Kukačka“ atd.

Ve vesnickém divadle po válce sehrál jen jako Křápek ve hře „Hádajú sa o rozumné“ dramatika a herce Ilji Prachaře za režie Gabriela Harta, Senátor Willer v Lavreněvově „Hlasu Ameriky“ režiséra Antonína Kytky a jako Daniel z Mrákotína v „Kolébce“ Aloise Jiráska a opět s režií Gabriela Harta. Tím herecká kariéra Arno Veleckého definitivně skončila.

V dobách své největší slávy byl také několikrát přizván před filmové kamery. Téměř vždy se jednalo o velké či dokonce hlavní úlohy milovníků a pokaždé zazpíval i nějakou píseň. A především jeho jméno mělo zajistit dobrou návštěvnost diváků. Ač neměl významné herecké zkušenosti, s přibývajícími rolemi rostla i jeho herecká zkušenost a rutina filmového herce.

Debutoval jako barový zpěvák Frank Verych ve Svárově komedii TISÍC ZA JEDNU NOC (1932). A hned jeho druhá úloha se stala u diváků tou nejznámější, sehrál rozšafného přítele hlavní postavy docenta Jakuba Johánka (Hugo Haas) Dr. Jindřicha Plevku v komedii Vladimíra Slavínského OKÉNKO (1933) podle stejnojmenné divadelní hry Olgy Scheinpflugové.

Ještě tentýž rok se uvedl jako synovec chirurga profesora Pavla Bernharda (Josef Rovenský) Julian v Martenově melodramatu DIAGNOSA X (1933). A o rok později byl ještě synem kováře Pavla (Pavel Ludikar) Jankem v Rovenského melodramatu z tehdy filmem nedotčeného Slovenska TATRANSKÁ ROMANCE / PÍSEŇ DOMOVA (1934).

Ovšem rok 1935 znamenal i konec nejplodnějšího období jeho filmografie. Objevil se jako syn mlynáře Karafiáta a jeho ženy (Theodor Pištěk a Marie Bečvářová) Dr. Jarka Karafiát v dnes už nedochované komedii PAN OTEC KARAFIÁT (1935) Jana Svitáka a zároveň jako kníže Pavel Milovidov v dramatu podle A. N. Ostrovského „Na rušném místě“ pod názvem VÝKŘIK DO SIBIŘSKÉ NOCI (1935) režiséra V. Ch. Vladimírova.

A nakonec po tomto na dvanáct let posledním Veleckého snímku z periferie české filmové produkce svojí filmovou kariéru zakončil už v zestátněném poválečném období jen v podružné epizodce důstojníka v hororovém dramatu Jiřího Slavíčka podle Gogolovy povídky PODOBIZNA (1947).

Řada jím zpívaných písní a šlágrů byla vydána i na gramofonových deskách. Dokonce se podílel na jednom z prvních českých dabingů. Na Barrandově pomáhal roku 1938 pro Beda Heller Film za režie Jaroslava Sváry připravit českou verzi německého filmu KOCOUR V BOTÁCH / DER GESTIEFELTE KATER (1935), když namluvil jednu z hlavních rolí.

Jeho manželkou byla herečka a zpěvačka Olga Augustová (1895 – 1970), která s Arno Veleckým účinkovala na divadelních podiích, ve filmu (TISÍC ZA JEDNU NOC a VÝKŘIK DO SIBIŘSKÉ NOCI) a i v onom dabingu. Arno Velecký zemřel v naprostém zapomenutí 17. března 1976 v Praze, pouhé tři dny po svých sedmdesátých pátých narozeninách.

Jaroslav "krib" Lopour