C.S. Leigh

Christian „CS“ Leigh se údajně narodil v roce 1964 v New Yorku americké matce a britskému otci, ačkoliv existují i zdroje zmiňující rok 1965 a místo narození na Madagaskaru. Vyrůstal údajně v Newportu (Rhode Island) a po dokončení středoškolských studií nastoupil na univerzitu (kterou nedokončil). Někomu tvrdil, že studoval na Princetonské univerzitě (New Jersey), jiným se zmiňoval o Parsonsově škole (New York). Žádná z těchto a ani jiných možných škol nemá o nikom jménem „Christian Leigh“ (případně „Kristian Leigh“) záznamy – jak bylo později zjištěno, nejde o jeho skutečné jméno, to však nebylo nikdy zveřejněno.

Leighova první kariéra, kterou on sám neoznačuje za „kariéru“, jako spíše za „experiment“, probíhala v první polovině osmdesátých let. Tehdy byl módním návrhářem, první šaty údajně navrhl už ve třinácti letech. Zprvu pracoval v obchodě své matky, později se osamostatnil. Již v roce 1982 uvedl samostatnou kolekci. Podle dobového tisku jeho oděvy nosily například herečky Jane Fonda, Jessica Lange, Farrah Fawcett a Meryl Streep. Poslední jmenovaná v jeho šatech absolvovala udílení Oscarů za rok 1982. V dobách největší slávy měl Leigh 25 zaměstnanců. Počátkem roku 1984 jeho podnik zkrachoval.

„Neměl jsem ambice být kurátorem. Prostě jsme pili a já to bez většího přemýšlení přijal.“ (2016)

Když utichly zprávy o jeho první kariéře (a hlavně o jejím konci), začal ve druhé polovině dekády pracovat jako kurátor výstav umění. V roce 1987 měl na starosti americký pavilon na prvním ročníku bienále v Cuence (Ekvádor) a přes menší finanční problémy s tím spojené zorganizoval ještě v září toho roku v New Yorku svou první samostatnou výstavu s názvem „of Ever-Ever Land i speak“ (sic; netradiční pravopis převzat z básně E. E. Cummingse). Následovaly výstavy „Walk Out to Winter“ (New York, leden 1988) a „Complexity and Contradiction“ (New York, září-říjen 1988), které spolu s první jmenovanou tvořily jakousi „Newyorskou trilogii“. Kromě toho v roce 1988 uspořádal v Chicagu výstavu „The Inside and The Outside“.

V roce 1988 byl jmenován šéfredaktorem recenzní sekce uměleckého magazínu Artforum a přispíval také do dalších časopisů, včetně Artscribe, Contemporanea a Flash Art. Dále přispěl esejemi do několika katalogů výstav. Od května do srpna 1989 proběhla v Salzburgu Leighova největší výstava „The Silent Baroque“. Následovaly čtyři výstavy pojmenované podle filmů Alfreda Hitchcocka – Spellbound (Los Angeles, 1990), Rope (Barcelona, 1990), Vertigo (Salzburg a Paříž, 1991) a Psycho (New York, 1992). Počátkem roku 1993 proběhla v New Yorku výstava „I Am the Enunciator“ a později téhož roku v Benátkách „I Love You More Than My Own Death“ (případně „Slittamenti/Transactions“).

Finanční problémy se s Leighem táhly od začátku jeho kariéry, vždy je však nějakým způsobem přestál. V případě poslední výstavy, která měla být součástí slavného Benátského bienále, jehož vedení se však od Leigha ve finále distancovalo, došlo k enormní ztrátě. Vše začalo u nezaplacení nákladů do přepravu exponátů, nakonec se ale ukázalo, že Leigh nezaplatil vůbec nikomu, od firem, které pracovaly například na zhotovení katalogu k výstavě, až po samotné umělce (mj. Louise Bourgeois, Chuck Close a Roy Lichtenstein). Díla, jejichž celková hodnota přesahovala milion dolarů, byla zabavena a do rukou vlastníků se vrátila až po letech. Poté byl Leigh nějaký čas nezvěstný (jakkoliv on sám toto označení neuznává, prostě jen nebyl vidět a byl mimo dosah médií, což v předinternetové době nebylo těžké), jeho telefon byl odpojen, pošta se vracela odesílatelům. Opakovalo se tedy totéž, co nastalo po krachu jeho návrhářského podniku. Dluhy nikdy nesplatil.

Ve druhé polovině devadesátých let se Leigh znovu objevil na scéně, tentokrát jako filmový režisér. Jeho prvním snímkem byl krátkometrážní animovaný (a nikdy nezveřejněný) film Mr. Hurricane Goes to the Guggenheim (Hurricane byla jeho přezdívka z kurátorských dob). Chtěl však točit celovečerní a hlavně hrané filmy. V roce 1998 natočil film Sentimental Education, volně založený na stejnojmenné knize Gustava Flauberta (jeho děj se však odehrává v současné době v módním průmyslu). Výsledný film se nakonec vůbec nedostal do distribuce.

„Co mi v dnešní době chybí, je velká pracovní ambice. Nemám na mysli ambici být slavný. Mám na mysli ambici udělat něco, co se udělat nedá, nebo by to nikdo rozumný neudělal.“ (2014)

Po debaklu s prvním filmem se Leigh (nyní vystupující pod jménem „CS Leigh“) rozhodl, že další snímek musí natočit pod záštitou silného producenta. Dánský producent Peter Aalbæk Jensen mu nabídl, aby jej natočil u jeho společnosti Zentropa. Film Far from China představuje smyšlený příběh o tom, jaký život by žila dcera amerického kvakera Normana Morrisona, který se upálil na protest proti válce ve Vietnamu (upálil se před Pentagonem, kam sebou vzal i svou roční dceru, kterou nechal se dívat). Film tedy začal natáčet v Dánsku, ale nakonec od Zentropy odešel a dokončil jej v Paříži a Londýně. Kromě jiných ve filmu hrála zpěvačka Marianne Faithfull a hudbu k němu nahrála kapela Suede. I tento Leighův projekt, stejně jako většinu předchozích, provázely finanční problémy. Ty byly i důvodem, proč byly originální filmové pásy uloženy pod smyšleným názvem do starého skladiště, kde nebudou nikdy nalezeny (svého času údajně kdesi v jihovýchodní Asii kolovaly nekvalitní a nekompletní kopie filmu).

V roce 2002 byl uveden Leighův další film nazvaný Nude, Descending… (podle Duchampova obrazu), natočený pro japonskou televizi. Pojednává o padělateli umění, snažícím se vytvořit kopii obrazu Roye Lichtensteina, při čemž je neustále vyrušován různými návštěvami. Leighovým největším (a jediným dostupným) filmovým projektem je snímek Process z roku 2004, sledující poslední životní kroky hlavní postavy, „herečky“ (Béatrice Dalle), která uskutečňuje řadu sebezničujících kroků vedoucích k sebevraždě. Hudbu k filmu složil John Cale a světová premiéra proběhla na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně. Později byl uveden na řadě dalších festivalů. Dalším projektem byl film Everybody Had a Camera. K tomu napsal scénář ve spolupráci s Johnem Calem (autorem hudby k Processu) a měl pojednávat o Andym Warholovi, přičemž uzavírat jej měl neúspěšný atentát, který na Warhola v roce 1968 spáchala radikální feministka Valerie Solanas. Projekt nebyl kvůli finanční náročnosti nikdy natočen.

Leighovým dalším filmem byl See You at Regis Debray. V něm Lars Eidinger (jediná postava) ztvárňuje fikcionalizované počínání Andrease Baadera skrývajícího se v pařížském bytě Régise Debraye (toho času vězněném v Bolívii). Dalším ambiciózním projektem byl mnohahodinový film American Widow, vystavěný na pozadí teroristických útoků v New Yorku v září 2001. Původně mělo jít o skromnější film sledující jedinou ženu, která si vymyslela, že při útocích zahynul její manžel. Přidáváním dalších a dalších příběhů se z filmu stal jakýsi obraz první dekády nového milénia. Původní film měl být produkován Humbertem Balsanem (producent Processu, toho času již po smrti). Koncept později rozšířeného snímku, který byl průběžně vyvíjen a natáčen řadu let, byl takový, že bude pro každé promítání sestříhán „nejvhodněji“ pro dané místo. Film tedy nebýval na veřejnosti promítán celý.

„Točit filmy je velmi obtížné, ale v některých ohledech by obtížné mělo být i jejich sledování.“ (2009)

Roku 2007 několikrát předvedl performanci I Was Jack Goldstein, z níž později vzešel stejnojmenný krátkometrážní film s hudbou Thurstona Moora (snímek je dlouhý 16 minut, což byla nejdelší možná doba, jakou byl Jack Goldstein, kanadský výtvarník a Leighův přítel, schopný čekat na dodávku heroinu). V roce 2012 byla původní performance a potažmo film převedena do rozsáhlejší divadelní podoby, v níž hlavní roli hrál Ken Roht (původněn jej hrál sám Leigh). V roce 2008 Leigh vytvořil experimentální dokumentární film Cannes 6808, připomínající čtyřicáté výročí Canneského festivalu v roce 1968, který byl zrušen květnovým nepokojům po celé Francii. Roku 2011 dokončil film Nobody Fucks Nico, ve kterém ztvárnila herečka Joana Preiss německou zpěvačku, herečku a modelku Nico. Dalším projektem byl experimentální snímek A Letter to H věnovaný Humbertu Balsanovi.

Ani v této době Leigh nezapomínal na svou původní kariéru a v roce 2012 uvedl dokumentární film A Quiet American: Ralph Rucci & Paris pojednávající o návrháři Ralphu Ruccim a jeho vztahu k Paříži. Rovněž začal vydávat umělecký magazín Syntax, který se dočkal pouze dvou čísel, nazvaných „The Annotated Spectacle“ a „Too Much Night“ (další čísla, přestože byla téměř hotová, se nedostala do tisku kvůli neplacení účtů). V té době také proběhlo několik výstav zaměřených na Leighovu kariéru. Také pracoval na nedokončeném dokumentu The Success Reflex: A Portrait of the Rothschilds, vyprávějícím příběhy dvanácti členů rodu Rothschildových. Dalším nedokončeným filmem byl Motherboard, podle Leighových slov „malý klaustrofobický film o žalu a internetu“. Také připravoval vysokorozpočtový film ve stylu Processu a celovečerní dokument o Jacku Goldsteinovi. Série Aural Camera byla experimentálním projektem, ve kterém čerpal inspiraci ze zvukové složky starších filmů (mj. A co dále, Baltazare od Roberta Bressona z roku 1966; koncept byl takový, že z každé dekády počínaje tou, ve které se narodil, vybere jeden film, nicméně dokončil pouze dva, další již nestihl). Nejblíže dokončení byl film Projection, který byl sestříhán z filmu American Widow.

„Umím být dobrým padouchem. Už šest dostávám čas od času výhružky smrtí.“ (1993)

V roce 2016 Christian „CS“ Leigh údajně zemřel. Jeho tělo bylo údajně nalezeno v jeho bytě v Londýně. Vzhledem k jeho nezdravému způsobu života by to nebylo nic překvapivého, nicméně jelikož neznáme ani jeho skutečné jméno, kdo ví. Třeba jen opustil další kariéru a za pár let se objeví … třeba nějaký hudebník nápadně podobného zjevu, vystupující třeba pod jménem Ezra Saftia.

A. "WernerDMZ" M.