Francis Perrin

Francis Perrin je významnou osobností francouzského divadla, na svém kontě má ale také bohatou filmografii a u nás jsme se s ním mohli seznámit před mnoha lety v několika úspěšných komediích. Narodil se ve Versailles a pochází z filmařské rodiny, oba jeho rodiče se v technických profesích podíleli na filmech významného režiséra Sachi Guitryho (otec byl zvukařem, matka pracovala jako skriptka). Francis již jako dítě projevoval sklony k umění a ve dvanácti letech napsal první divadelní hru, v osmnácti poprvé režíroval v Théâtre Antoine.

Herectví začal studovat na pařížské konzervatoři v roce 1969 pod vedením významného herce Louise Seignera, příležitostně se začal objevovat i v televizi. Konzervatoř dokončil v roce 1972 s první cenou v oboru komedie a okamžitě byl angažován do nejslavnějšího divadla Comédie Française, kde se uplatnil především v Molièrových hrách, jednu z nich i režíroval (Létající doktor, 1973). Před filmovou kamerou debutoval rolí nového domovníka, který v závěru filmu nahradí toho starého, v Giraultově komedii DOMOVNÍK (Le concierge, 1973). Větší příležitost dostal v následujícím roce v komedii FACKA (La gifle, 1974), v níž vytvořil partnerskou dvojici s Isabelle Adjani. Mezitím opustil Comédie Française a jako režisér i herec pokračoval na různých pařížských scénách.

Co se týče filmu, u nás jsme Francise Perrina mohli opět vidět ve středně velké roli synovce Octava v komedii VRÁTNÝ OD MAXIMA (Le chasseur de chez Maxim's, 1976). Menší úlohy mu poskytli významní režiséři jako Claude Chabrol nebo Claude Lelouch, za zmínku stojí opětovná spolupráce s Jeanem Giraultem a hlavní role zaměstnance muzea Jacquese ve válečné komedii STEPUJÍCÍ STONOŽKA (Le mille-pattes fait des claquettes, 1977), která je sice známá i u nás, ve Francii ve své době ale byla spíše propadákem (v návštěvnosti pařížských kin jí za rok 1977 připadlo až 89. místo). Mnohem více jej proslavila jedna z hlavních postav potřeštěného archeologa Pocheta v nestárnoucí komedii UKRADLI TORZO JUPITERA (On a volé la cuisse de Jupiter, 1980) po boku Annie Girardot a Philippe Noireta.

Ve srovnání s jinými herci se Francis Perrin vyskytoval ve filmu spíše sporadicky, v jeho aktvitivách mělo zatím dominantní postavení divadlo, v Théâtre du Gymnase například režíroval hru Zahraj to znovu, Same od Woodyho Allena, častěji ale stál na jevišti jako herec. Poměrně úspěšně se později pokusil i o filmovou režii a debutoval komedií HLAVA NA POHLAVKY (Tete a claques, 1982), kde si po boku Fanny Cottençon přidělil i hlavní roli. Během krátké doby pak režíroval filmy ještě třikrát, zatím naposledy to byl do značné míry autobiografický příběh z jeho vlastních začátků DEBUTANT (Le débutant, 1986). Z jeho další herecké filmografie připomeňme Lautnerův thriller VÍRA V NÁSILÍ (Présumé dangereux, 1990), příležitostně se objevoval v menších rolích i později, u nás jsme jej zatím naposledy mohli vidět v televizním filmu PRÁZDNINOVÝ TÁBOR (Merci papa, merci maman, 2010).

V letech 1992-2001 byl Francis Perrin ředitelem divadla Théâtre Montansier v rodných Versailles, jako režisér ale znovu hostoval v různých pařížských divadlech, od roku 2001 je spoluředitelem divadelního festivalu v Anjou. Ve Versailles i na festivalu v Anjou často hrál, zatím naposledy to byl Molièrův Don Juan v roce 2011. V Molièrově repertoáru našel i svou životní roli ve hře Scapinova šibalství, v níž absolvoval 330 repríz. Osvědčené divadelní hry režíroval i pro televizní stanici France 2.

Francis Perrin je ženatý a má syna Louise, který trpí autismem, což Perrina přivedlo k bohatým aktivitám v charitě ve prospěch podobně postižených dětí. Zásluhy v oblasti kultury i mimo ni mu vynesly již několik vysokých státních vyznamenání. V roce 1990 obdržel Řád umění a literatury udělovaný ministerstvem kultury, v roce 2002 dostal Řád za zásluhy. Mezitím se mu dostalo i nejvyššího francouzského vyznamenání, Řádu Čestné legie (1994).

Pavel "argenson" Vlach