Jan Vostrčil

Jan Vostrčil se narodil 3. prosince 1903 v Příluce do rodiny ševce jako nejstarší z pěti dětí. Po rodičích zdědil hudební nadání a učil se hrát na klarinet, později na křídlovku. Jako křídlovkář hrál u venkovské kapely Františka Lipavského. I když se měl věnovat otcově povolání, stal se vojenským dobrovolníkem a hrál u vojenských hudeb v Brně a Opavě, byl kantorem na vojenského hudební škole, jako hudebník působil i v pražské vojenské posádce a dokonce u hradní stráže (v Praze se seznámil se svoji pozdější ženou). V letech 1953 – 1959 pracoval do svého odchodu na odpočinek jako kapelník vojenské hudby v Litoměřicích.

I během své penze nezahálel a krátce se stal kapelníkem hornické dechové Koletovy hudby z Rtyně v Podkrkonoší. Svoji dráhu dirigentskou a kapelnickou uzavřel jako kapelník Kmochovy dechové hudby (1961 – 1970). V této funkci nahradil dirigenta Václava Týra. Není bez zajímavosti, že Jan Vostrčil stál za zrodem každoročního festivalu dechových orchestrů Kmochův Kolín. Funkce dirigenta Kmochovy dechovky mu nepřímo zajistila i uplatnění u filmu. Jedné zkoušky orchestru se zúčastnil i filmový režisér Ivan Passer, který byl z Vostrčilovy osoby tak nadšen, že ji ihned doporučil režisérovi Miloši Formanovi, který právě sháněl neherce do svých dvou připravovaných filmů.

Filmové práci se však Vostrčil, který nikdy předtím v životě nic takového nedělal, urputně bránil. Forman ho ale přesvědčil, a tak si v jednom roce zahrál dirigenta Kmochovy hudby Kolín – vlastně sama sebe, v povídce KDYBY TY MUZIKY NEBYLY z filmu KONKURS (1963) a otce učně Petra Vaňka (Ladislav Jakim) v komedii ČERNÝ PETR (1963). I když filmování považoval pouze za zpestření svého života a nikdy se nepokládal za herce, vytvářel na stříbrném plátně lidsky přesvědčivě hřejivé postavičky bodrých mužů, laskavých a spravedlivých, ale přísných. Jeho nevšední přirozený mudrlantský lidový typ se stal populárním u širokého filmového publika a stal se, s Josefem Šebánkem a Miladou Ježkovou na stejné příčce, nejslavnějším filmovým nehercem 60. let.

Další velké i malé postavičky stvořil i v dalších filmech: kapelník v Roháčově a Svitáčkově KDYBY TISÍC KLARINETŮ (1964), major v LÁSKÁCH JEDNÉ PLAVOVLÁSKY (1965) Miloše Formana, děda Švehla v Passerově INTIMNÍM OSVĚTLENÍ (1965), předseda NV Bohouš v ZÁZRAČNÉM HLAVOLAMU (1967) Václava Táborského, náčelník a podpraporčík VB v Krejčíkově SVATBĚ JAKO ŘEMEN (1967), strýc Jan ve světovém KINOAUTOMATU ČLOVĚK A JEHO DŮM (1967), požárník a předseda plesového výboru v další komedii Miloše Formana HOŘÍ, MÁ PANENKO (1967), kapelník v ZABITÉ NEDĚLI (1969) a opět kapelník Šebek v Hanibalově HVĚZDĚ (1969). Jako pravý herec se uvedl v dramatu Františka Vláčila ADELHEID (1969), kde se představil v naprosto odlišné vážné roli strážmistra Hejny.

Kvůli zdravotním potížím musel zejména v 70. letech řadu nabídek odmítat (už předtím odmítl účast na Menzelových oscarových OSTŘE SLEDOVANÝCH VLACÍCH), proto se představil už jen v pěti titulech jako stvořitel víceméně menších a epizodních roliček. Byl listonošem v METRÁČKOVI (1971) Josefa Pinkavy, havířem Adamem v Machově komedii ZLATÁ SVATBA (1972), otcem Tondou Havlem v příběhu Václava Matějky NÁVRATY (1972), zemským školním inspektorem Šibralem (v této úloze ho namluvil Mirko Musil) v komedii PÁNI KLUCI (1975) Věry Plívové – Šimkové a naposledy dědou – ženichem v grotesce Tomáše Svobody HODINÁŘOVA SVATEBNÍ CESTA KORÁLOVÝM MOŘEM (1979).

I když byl pouze hercem – amatérem, svými výkony a sedmnácti postavičkami se navždy zapsal do dějin českého filmu. Pět let po premiéře svého posledního snímku Jan Vostrčil v klidu zemřel 25. ledna 1985 v Kolíně ve věku nedožitých vysokých osmdesáti dvou let. Svoji filmovou „kariéru“ jednou zcela výstižně charakterizoval těmito slovy:

„…Tímhletím jiným kumštem jsem si jen obohatil svůj konec života a už nikdy neřeknu jen tak, že je nějakej film blbej. Protože teď vím, co je to za práci…“

Jaroslav "krib" Lopour