Eugenie Engelbertová
Osobnost
Herečka
Eugenie Engelbertová (psána též jako Eugena Engelbertová a Evženie Engelbertová) se narodila 5. října 1888 v Chotěboři do umělecké rodiny dirigenta Englberta Engelberta (1845 – 1903) a operetní zpěvačky Albíny Běly Häuslerové – Engelbertové. Už během studií se herectví soukromě školila u své matky, tehdy členky činohry brněnského Národního divadla. A už v pouhých patnácti letech se stala členkou činohry Národního divadla v Brně (1903 – konec roku 1904). Záhy byla na celých třicet let přijata do činoherního souboru Národního divadla v Praze (1905 – 1934). Nakonec se Eugenie Engelbertová rozhodla dobrovolně zanechat umělecké činnosti a roku 1934 odešla do soukromí a věnovala se už jen své rodině.
Už během svého angažmá v Brně zaujala herečka diváky svým talentem. Ale po příchodu do Národního divadla v Praze nejdříve přetvářela dětské a chlapecké úlohy v pohádkových inscenacích a v různých představeních pro děti. Změna nastala až po roce 1910, kdy začala čím dál tím více uplatňovat jasné herecké charaktery a jejich charakterizace v postavách naivek, milovnic, lyriček a dramatických dívek. A ve 20. letech na Eugenii Engelbertovou připadly skvěle zahrané malinké a střední kreace žen různých typů, postavení a původů. K přetváření svého herectví využívala menší silnější postavu, milou kulatou tvář, realistické drobnokresby a nebo expresionistické zkratky. Vždy ale stála v pozadí jako herečka malý rolí.
Z divadelních postav si uveďme Hedviku (Ibsenova „Divoká kachna“), Družici („Lucerna“), Sousedovu dceru („Princezna Pampeliška“), Káču („Jánošík“), Františku („Jedenácté přikázání“), Markytku („Naši furianti“), Mařenku („Povodeň“), Bětušku („Divotvorný klobouk“), Rozárku („Maryša“), Tadrachovou („Morálka paní Dulské“), Maltařku („Stavba“), Vdovu (komedie „Zkrocení zlé ženy“ dramatika Williema Shakespeara), Druhou ženu („Bar Kochba“), Felícii („Miláček Leopold“), Adélu („Bobří kožich“), Paní Hoepflovou („Siegfried“), Petruši (drama „Jan Hus“ Aloise Jiráska), Hermínu Mangeboisovou („Isabella na rozcestí“) apod. apod.
Dále inscenace „Madame Sans – Gene“ (Sousedka), „Jiný vzduch“ (Sklepnice Týny), „Soud lásky“ (1. páže paní Fanetty), „Cyrano z Bergeracu“ (Syn), „Werther“ (Jeník), „Samota“ (Jiné děvče), „Oasa“ (Jiná herečka), „Čokoládová princezna“ (Sklepník), „Faust“ (Služka), „Valdštejn“ (Děvče), „Jan Žižka“ (Panna brněnská), „Modrý pták“ (Štěstí), „Průlom“ (služka u Levitů), „Romeo a Julie“ (Sluha), „Vlk“ (Kuchařka), „Sen noci svatojánské“ (Elf), „Charleyova teta“ (Mary), „Kolumbus“ (Páže), „Léto“ (Nanda), „Macbeth“ (Fleance), „Král“ (Anna), „Jan Výrava“ (Jirsačka), „Idiot“ (Varvara), „Abraham Lincoln“ (Dáma), „Karel a Anna“ (Sestra), „Od devíti do šesti“ (Carry), „Slečna doktorka“ (Paní Hammerová), „Továryš“ (Paní) atd.
Poprvé a naposled se v českém filmu zjevila v komedii AHASVER (1915) režiséra Jaroslava Kvapila, kde Eugenie Engelbertová ztvárnila domovnici Pepičku Tučnou. Kvapil tento krátký žert natočil podle vlastního námětu a scénáře s herci Národního divadla Růženou Naskovou (která zde debutovala a byl to na dvacet dva let její poslední film), dále Karel Hašler, Karel Kolár, Vladimír Merhaut, Eugen Wiesner a Karel Váňa, kameru měl Josef Brabec. Jedinou výjimkou byl průkopník české kinematografie Julius Stallich (představoval muže na schodech) a otec filmového kameramana Jana Stallicha (1907 – 1973), který členem Národního divadla nikdy nebyl. Jednalo se mimo jiné o jeden z prvních českých filmů, kterých se v době první světové války točilo skutečně poskrovnu.
Jaroslav Kvapil se později ještě k filmové režii vrátil snímkem ZLATÝ KLÍČEK (1922) podle původního námětu Karla Čapka a zfilmovanou operou Bedřicha Smetany PRODANÁ NEVĚSTA (1933). Skutečně ojediněle se mohla Eugenie Engelbertová zjevit i při vysílání Československého rozhlasu. Řadu let byla herečka provdána pod jménem Eugenie Skálová. Herečka Eugenie Engelbertová zemřela 17. července 1976 v Praze ve věku vysokých nedožitých osmaosmdesáti let. Zemřela šedesát jedna roků po své jediné filmové úloze a dvaačtyřicet let po svém odchodu na soukromí. I přesto, že se vyskytla v pouhém jednom filmu, patří už dnes právem do dějin české kinematografie.