Adolf Branald

Adolf Branald se narodil 4. října 1910 v Praze do rozvětvené umělecké a herecké rodiny. Umění se věnovala jeho matka Marie Branaldová (1887 – 1962) a otec, režisér, spisovatel, herec a překladatel Richard František Branald (1876 – 1950). Díky tomu měl k umění velmi blízko. Už od dětství hrál na divadelních prknech dětské role. Adolfův otec se těsně po převratu v roce 1918 dostal k filmové režii u Excelsiorfilmu Richarda Baláše a svého osmiletého syna obdařil filmovými rolemi.

Díky tomu se zapsal do dějin české filmografie jako první český dětský herec. Kvůli škole musel ve filmu vystupovat pod jménem Karel Branald. Otec mu dal úlohy dvou malých chlapců v nedochovaném vlasteneckém sentimentálním snímku ČESKOSLOVENSKÝ JEŽÍŠEK (1918) a také ztracené komedii ALOISŮV LOS (1919). V dalších letech získal od Svatopluka Innemanna malou úlohu chlapce v komedii KOMPTOIRISTKA (1922) a titulního Venouška Dolejše v komedii VENOUŠEK A STÁZIČKA (1922), v níž měl za partnerku režisérovu manželku, šestadvacetiletou Zdenu Kavkovou. Snímek se roku 1939 dočkal remake pod režií Čeňka Šlégla s Věrou Ferbasovou a Evou Gerovou. Po další roli v Lamačově filmu HRABĚNKA Z PODSKALÍ (1925) s Anny Ondrákovou v titulní úloze se jako herec na třicet let odmlčel. Už jako dospělého ho můžeme vidět v epizodní roli kameramana v retrospektivní komedii DĚDEČEK AUTOMOBIL (1956) Alfréda Radoka. Tato komedie byla natočena podle Branaldova románu a scénáře. Do konce života na své filmové role s láskou a nostalgií vzpomínal.

Odmaturoval na obchodní akademii (1932) a prošel několika profesemi v bance, u olejářských firem, byl prodavačem, pianistou v kině a pracoval i na ředitelství Československých drah (1936 – 1952), jako výpravčí a telegrafista (za 2. světové války na Masarykově nádraží) a po okupaci byl tiskovým referentem ministerstva dopravy. Následně byl redaktorem v nakladatelství Československý spisovatel (1952 – 1959) a od 60. let spisovatelem na volné noze. Branald ještě externě spolupracoval s Československým rozhlasem (rozhlasová hra „Velká noční hudba“, 1958), Filmovým studiem Barrandov, Československou televizí (inscenace CHVÍLE ROZHODNUTÍ, 1961) a přispíval do řady časopisů a novin.

K literární činnosti se dostal poprvé se svým otcem, když spolu napsali několik divadelních her pro ochotnické soubory. Umělecké zkušenosti a divadelní prostředí měly vliv i na Branaldovu spisovatelskou realistickou tvorbu, v níž se zaměřoval (stejně jako Karel Čapek) na obyčejné lidi. Samostatně se jako spisovatel poprvé uplatnil těsně po okupaci románem o osudech herců z kočovných společností 19. století „Stříbrná paruka“ (1947) a naposledy v 95 letech vzpomínkami „Tichý společník“ (2005).

V následujících letech se věnoval vzpomínkovým prózám ze svého dětství, divadla a filmu „V hlavní roli Matyáš“ (1947), „Skříňka s líčidly“ (1960), „Valčík z Lohengrina“ (1972), „Dva muži v jedné válce“ (1979), „Zlaté stíny“ (1980), „My od divadla“ (1983) či „My od filmu“ (1988), „Andělské schody“ (1990), „Báječní muži na létajících ořích“ (1991), „Živé obrazy“ (1992), „Děkovačka bez pugétů“ (1995), „Převleky mého města“ (2000), vzpomínkám z dob války „Severní nádraží“ (1949), „Lazaretní vlak“ (1950), politickým románům „Chléb a písně“ (1952) a „Král železnic“ (1959) a reportážním cyklům „Ztráty a nálezy“ (1961), „Promenáda s jelenem“ (1963), „Vizita“ (1967), „Důvod k zabití“ (1969), „Zrození velkoměsta“ (1988) a i dětem „Dědeček automobil“, „Tisíc a jedno dobrodružství“ (oba 1955) či „Vandrovali vandrovníci“ (1956).

Podle Branaldových románů vznikl již zmíněný film DĚDEČEK AUTOMOBIL (1956), televizní inscenace CHVÍLE ROZHODNUTÍ (1961) a seriál STŘÍBRNÁ PARUKA (2001). Karel Kachyňa zfilmoval jeho román „Vizita“ na dodnes oblíbené snímky POZOR, VIZITA! (1981) a SESTŘIČKY (1983). Roku 1948 se stal Branald členem KSČ, ze které vystoupil roku 1969 a za normalizace mu byla zakázána publikační činnost.

Získal Státní cenu, titul Zasloužilého umělce (1965), Cenu PEN klubu za celoživotní dílo (1996), Cenu M. Ivanova (2003) a Medaili „Za zásluhy“ I. stupně in memoriam (2008). Režisérka Věra Chytilová o něm natočila medailon do cyklu GEN (2002). Literární činný byl až do konce života. Adolf Branald zemřel 28. září 2008 v Praze šest dní před svými úctyhodnými osmadevadesátiletými narozeninami.

Jaroslav "krib" Lopour