Antonín Fencl

Iniciátor vzniku přírodního divadla (společně s basistou Emilem Pollertem) v Divoké Šárce, tehdy u Prahy, byl zároveň i jeho majitelem. Mělo asi deset tisíc míst k sezení a šest tisíc k stání (zde byla prvním představením Prodaná nevěsta).

Zajímavosti o přírodním divadle

Zpočátku se zkoušelo každou neděli za restaurací na Žofíně, od května již se jezdilo zkoušet do Šárky, kde dělníci zatím dokončili hrubou stavbu jeviště. Režisér Robert Polák rozehrál celý rozsáhlý prostor za pomoci sboru, baletu a zvláště zmíněných komparsů, tvořených vedle spolků i místním obyvatelstvem. Konečný počet všech účinkujících dosáhl údajně šesti set. V centru jeviště se odvíjel základní děj, ale veškerá vesnická zákoutí oživovaly milenecké dvojice a rázovité postavy starců a stařen vyhřívajících se na slunci. Ke kostelíku na pravém skalnatém hřbetu se vinulo procesí, dole se komedianti připravovali na produkci. U maringotky byla uvázána živá koza s kůzletem. Tento vůz koupil Gottlieb od skutečného komedianta na pražské Štvanici, který s rodinou za buřty, pivo a stokorunu dotáhl povoz až do Šárky.
Provedení opery v přírodě vzbudilo nadšený souhlas i bouři nevole. Výtky se obracely zejména proti Polákově naturalistické režii, která souběžnými akcemi příliš odváděla pozornost od hlavního děje. Výstup procesí ke kostelíku byl ironicky nazýván “horolezeckým výkonem”. Kompars a sbory z časových důvodů rušivě nastupovaly již v závěru předchozích intimnějších scén. Kritici připouštěli dobrou srozumitelnost zpívaného slova, ale vytýkali nevyrovnanou akustiku orchestru. Jeho zvuk se ve velkém prostoru tříštil a dechové nástroje potlačovaly zvuk smyčců. Nicméně i odpůrci projektu uznávali nebývalou sílu zážitku, kdy jak Češi, tak i cizinci odcházeli nadšeni. Představení spatřilo několik desítek tisíc lidí, z nichž mnozí by se do budovy Národního divadla snad ani nevypravili. Bývalý ředitel Národního divadla F. A. Šubert publikoval zasvěcenou úvahu o odlišných zákonitostech přírodních scén, v níž poukázal na základní omyl části kritiků, kteří na přírodní divadla vztahovali principy, užívané režií v kamenných divadlech . Obdobné stanovisko zastával i Max Brod a navíc se netajil dojetím, které v něm představení vyvolalo . Úspěch přírodního divadla v Šárce byl tak pronikavý, že inspiroval vznik dalších přírodních scén.
Jako další titul Národního divadla se ještě téhož roku 29. června 1913 objevilo na šárecké scéně historické drama F. A. Šuberta Jan Výrava. V režii Jaroslava Kvapila se stalo monumentálním, téměř filmově pojatým představením, jehož realismus potrhovala i jízda na koních. Představitelé Národního divadla a Antonín Fencl uvažovali o dalších přidaných představeních Prodané nevěsty, ale nedošlo k dohodě s odborovou organizací orchestru, která požadovala navýšení honoráře a úlevy od večerních představení v dnech zkoušek. Stejně tak se neuskutečnila ani představení plánovaná na další rok, přestože vedení šáreckého divadla přistoupilo na veškeré finanční i provozní požadavky ze strany Národního divadla. Produkce v Šárce byly sice pro obě strany ziskové, nicméně celkově rok 1913 skončil pro Národní divadlo ztrátou a správní výbor Společnosti Národního divadla účast v Šárce (jistě jako určitý rizikový podnik) zamítl.
Představení Shakespearova Večera tříkrálového 14. června 1914 v režii Jaroslava Kvapila hrála činohra Národního divadla již na náklady Spolku českých žurnalistů. Ředitel Národního divadla Gustav Schmoranz považoval šárecké letní produkce dokonce za nežádoucí konkurenci, které je potřeba úředně zabránit. Pro Antonína Fencla byla neúčast Národního divadla na jeho scéně těžkou ranou a k dalším představením se snažil získat alespoň jednotlivé umělce - zjevně málo úspěšně - i inzercí. Řešení těchto problémů překazila první světová válka. Smlouvu o pronájmu pozemku s majiteli hostince v Čertově mlýně obnovil Antonín Fencl v roce 1919 a ve stejném roce se do Šárky vrátila i Prodaná nevěsta v podání ansámblu Národního divadla. Dvě představení 20. července a 10. srpna se však hrála v době divadelních prázdnin a byla pořádána ve prospěch českých invalidů.
Již počátkem roku 1920 se situaci pokoušel řešit založením akciové společnosti, která zde chtěla kromě divadla provozovat ještě restaurace, zoologickou zahradu, filmové město s továrnou, ateliérem a biografem, podniky sportovní, průmyslové, opravní apod. O rok později se snažil, ovšem bez úspěchu, prodat divadlo Zemskému správnímu výboru jako vedlejší scénu Národního divadla.
Podrobnosti o ukončení činnosti přírodního divadla se nepodařilo dohledat. Podle novinových anoncí se v Šárce hrálo naposledy 6. července 1922, kdy zde ruské komorní divadlo uvedlo historické drama Alexandra Kotomkina Jan Hus.
Neobývanou ale zachovanou stavbu vypálil kolem roku 1996 neopatrný bezdomovec. Na místě někdejšího letního divadla je dnes parkoviště.

KUBIŠTA, Ondřej: Přírodní divadla v českých zemích. Diplomní bak. práce DAMU 2003

Komentáře - zatím bez komentáře