Yves Robert

Přínos Yvese Roberta pro francouzskou kinematografii lze nejlépe doložit režií slavné KNOFLÍKOVÉ VÁLKY nebo později dvou příběhů o blondýnovi s černou botou, jeho aktivity nejen pro film, ale i divadlo a televizi, měly ale mnohem širší rozměr. Yves Robert se narodil v Saumuru na západě Francie, dětství a mládí ale strávil v malebném městečku Pouance v téže oblasti. Léta dozrávání na venkově obklopeném přírodou a získaná vášeň pro zahradnictví se později promítly do některých jeho filmů.

Ve třinácti letech začal Yves Robert pracovat v tiskařském průmyslu, později vystřídal několik dalších zaměstnání, veden touhou po divadle ale v roce 1939 odešel do Paříže, za války pak účinkoval v Lyonu, znovu v Paříži, působil v různých varieté a kabaretech (například La rose rouge) a od pantomimy a komických výstupů postupně směřoval k divadelnímu herectví. Koncem 40. let začal hrát v Théâtre Saint-Georges, častěji pak účinkoval na jevišti Théâtre de l′Atelier pod režijním vedením André Barsacqua. Jako filmový herec debutoval vedlejší rolí ve filmu ze sportovního prostředí BOHOVÉ NEDĚLE (Les dieux du dimanche, 1949), dva roky nato si u krátkého filmu DOBRÉ MRAVY (Les bonnes manières, 1951) vyzkoušel i filmovou režii. V roce 1948 se poprvé oženil, jeho manželkou byla několik let herečka Rosy Varte (*1928). Měli spolu dvě děti, dceru Anne a syna Jeana-Denise.

Kromě divadla přibývalo filmových rolí, i když jen ve formátu vedlejších úloh, připomeňme alespoň postavu poručíka Leroye ve slavných VELKÝCH MANÉVRECH (Les grandes manoeuvres, 1955). Jako režisér celovečerních filmů se uvedl komedií s dostatečně výmluvným názvem MUŽI MYSLÍ JENOM NA TO (Les hommes ne pensent qu a ça, 1954), kterou ve francouzských kinech vidělo něco málo přes 700.000 diváků, na svou dobu jen průměrný úspěch. Z Robertovy další režijní práce stojí za zmínku komedie NEVÍDÁNO, NESLÝCHÁNO (Ni vu, ni connu, 1958) s tehdy ještě málo známým Louisem de Funesem v hlavní roli. Dva a půl miliónu diváků jen ve francouzských kinech se zdá dnes být mimořádným úspěchem, tehdy to ale stačilo jen na 26. místo v návštěvnosti za rok 1958. Mezitím se Yves Robert rozvedl s herečkou Rosy Varte a v roce 1956 se jeho druhou manželkou stala další herečka Daniele Delorme (*1926), s níž se později podílel na produkci několika filmů.

Zlatým písmem se do dějin francouzské kinematografie zapsal Yves Robert filmovým zpracováním stejnojmenné knihy KNOFLÍKOVÁ VÁLKA (La guerre des boutons, 1962) spisovatele Louise Pergauda. Zaměření na dětského diváka bylo v té době typické spíše v komunistickém bloku včetně tehdejšího Československa, zatímco v západní Evropě se tomuto žánru věnovalo jen málo režisérů. I to vedlo k tomu, že s deseti milióny diváků v kinech zůstává film nejúspěšnějším titulem domácí francouzské kinematografie v letech 1958-1965. Snímek mu mimo jiné vynesl Cenu Jeana Viga za nejlepší film (1962). Další Robertův pokus o žánr dětského filmu (BÉBERT A AUTOBUS – Bébet et l′omnibus, 1963) dosáhl ve francouzských kinech třímiliónové návštěvnosti.

Mezitím Yves Robert pokračoval i v práci pro divadlo, vedlejší role hrál také ve filmech jiných režisérů (CLÉO OD PĚTI DO SEDMI – Cléo de 5 à 7, 1961), menší herecké party si přisoudil i ve svých vlastních filmech. Jako režisér dosáhl dalších úspěchů s komediemi KUMPÁNI (Les copains, 1965) a TAKÉ VELKÉ BANKOVKY MOHOU BÝT FALEŠNÉ (Monnaie de singe, 1966), svůj umělecký profil obohatil komediálním příběhem mladého vdovce, který se brání novému sňatku (ALEXANDR ŠŤASTNÝ – Alexandre le bienheureux, 1968).

Mimo jiné se Yves Robert začal věnovat filmové produkci a jako producent je například podepsán pod komediemi ROZTRŽITÝ (Le distrait, 1970) nebo ŽIVOT PLNÝ MALÉRŮ (Les malheurs d′Alfred, 1972) v hlavní roli s Pierrem Richardem. S ním pak jako režisér natočil další úspěšné filmy se špionážní zápletkou VELKÝ BLONDÝN S ČERNOU BOTOU (Le grand blond avec une chaussure noire, 1972) a NÁVRAT VELKÉHO BLONDÝNA (Le retour du grand blond, 1974). První ze jmenovaných filmů dokonce získal Stříbrného medvěda na mezinárodním festivalu v Berlíně. Oba filmy s bezmála šesti milióny diváků ve francouzských kinech opět sklidily úspěch, a to i později mimo Francii. Totéž se ovšem týká i komedie ZÁLETNÍK (Un éléphant, ça trompe énormément, 1976) s Jeanem Rochefortem.

Z další režijní filmografie Yvese Roberta dosáhly mezinárodního ohlasu adaptace literárních předloh Marcela Pagnola TATÍNKOVA SLÁVA (La gloire de mon père, 1990) a MAMINČIN ZÁMEK (Le château de ma mère, 1990); jen ve francouzských kinech vidělo tyto filmy přes jedenáct miliónů diváků, podobně úspěšné byly i v dalších evropských zemích. V celoevropském měřítku zabodoval pak ještě s filmem REJ VÝTRŽNÍKŮ (Le ball des casse-pieds, 1992).

Yves Robert zemřel 10. května 2002 ve věku 81 let následkem krvácení do mozku. Pohřben je na slavném hřbitově Montparnasse v Paříži.

Pavel "argenson" Vlach