Karel Jičínský

Karel Jičínský, vlastním jménem Bohumil Koros, se narodil 20. února 1885 ve vesnici Radim u Jičína. V dětství přišel o matku a jako syn vojenského důstojníka vyrůstal ve vojenském prostředí. Poté u své babičky. V patnácti letech odešel z domova přímo k divadelní společnosti A. Janovského, kde pracoval jako rekvizitář, nápověda a epizodista (1900 – 1901). V dalších letech prošel společnostmi Zöllnera, V. J. Suka, L. Chmelenského, F. K. Štětky (1901 – 1903), A. J. Frýdy (1904 – 1905), V. Choděry a divadlem v Plzni (1905 – 1907).

Po několikaměsíční vojenské službě nastoupil do pražské Uranie (1907). Poté vystupoval v Národním divadle v Brně (1907 – 1908), u společnosti J. Blažka (1908 – 1910), opět v brněnském ND (1910 až 1913), Východočeském divadle v Pardubicích (1913 – 1914), Švandově divadle (1915 – 1917), Divadle na Vinohradech (1917 – 1919) a v činohře pražského Národního divadla (1919 – 1938).

Za druhé světové války se stal majitelem vlastní putující společnosti Činohry K. Jičínského (1938 až 1940), kterážto putovala po středních Čechách a ředitelem pardubického Východočeského divadla (1940 – 1945), zde kladl s mladými režiséry důraz na činoherní dramaturgii. Po válce působil jako ředitel divadla Ústí nad Labem (1945 – 1946) a načež v roce 1946 odešel na odpočinek.

Na počátku své divadelní kariéry hrál zejména různé hrdiny a milovníky. Byl velmi ovlivněn expresionismem, který mu však nedovoloval vytvořit roli s přesvědčivým výrazem. V Národním divadle našel zejména úspěch v expresionistických hrách režiséra K. H. Hilara (Menenia v „Coriolanu“, Edvard II. v „Edvardu II.“, rytíř Robert de Baudricourt ve „Svaté Johance“ a další) ze světového a domácího repertoáru. Na začátku 30. let se od expresionismu odklonil k realismu a k civilismu, ale ustoupil do pozadí k malým rolím. Ve třicátých letech upoutal diváky svou okázalou dvorností v salónních hrách.

Rovněž si vyzkoušel divadelní režii. Karel Jičínský byl také dramatikem – napsal např. divadelní hry „Rasputin“, „Žena tří mužů“, „Směj se, paňáco“, „Milování není láska“, „Slečna učitelka“ aj. – náměty k nim často čerpal z divadelního prostředí.

Ve filmu debutoval rokem 1926 v komediích MOŘSKÁ PANNA, NA LETNÍM BYTĚ a SVÉHLAVIČKA. O tři roky později předvedl svůj největší herecký výkon vyděrače Vavříka Světáka v dramatu M. J. Krňanského STARÝ HŘÍCH (1929).

Ve zvukovém filmu třicátých let nejčastěji představoval různé pány z lepší společnosti: Redding (TAJEMSTVÍ LÉKAŘOVO), bankéř Riedl (KDYŽ STRUNY LKAJÍ), svatý Petr v nebi (TO NEZNÁTE HADIMRŠKU), Playgate (ŽENA, KTERÁ SE SMĚJE), hrabě Václav Vojtěch (PSOHLAVCI), generál Giesel von Gieslingen (AFÉRA PLUKOVNÍKA RÉDLA), ředitel (VÝDĚLEČNÉ ŽENY), správce (ŠVANDA DUDÁK), host na večírku (TŘI VEJCE DO SKLA), radní Václav Kožený (NAŠI FURIANTI), chamtivý správce Karmín (JAN VÝRAVA), profesor (FILOSOFSKÁ HISTORIE), vysoký úředník (BÍLÁ NEMOC), továrník Janota (FALEŠNÁ KOČIČKA), továrník Krhounek (ŠKOLA ZÁKLAD ŽIVOTA), sekretář Stavovského divadla (CO SE ŠEPTÁ) a další. Rok 1937 byl pro Jičínského nejplodnější: hrál ve dvanácti filmech! O rok později s filmováním, kvůli nacistickému ohrožení, na delší čas skončil.

Znárodněná kinematografie po roce 1945 Jičínskému nabídla pouze dvě malé role (obě v roce 1955). Zahrál si krále Aleonorose v báchorce J. K. Tyla STRAKONICKÝ DUDÁK Karla Steklého a doktora Ambrose v Krškově životopisném snímku o Bedřichu Smetanovi Z MÉHO ŽIVOTA.

Kultivovaný a příjemný hlas Karla Jičínského se skvěle uplatnil rovněž v rozhlase. V letech 1937 až 1938 zastával post předsedy odborové organizace filmových pracovníků Československé filmové unie. „Expresionista“ Karel Jičínský zemřel 8. listopadu 1962 v Liberci ve věku sedmdesáti sedmi let.

Jaroslav "krib" Lopour