Julius Baťha

Julius Baťha se narodil 11. října 1889 v Praze. Prošel řadou divadelních souborů. Po 1. světové válce hrál a režíroval na Kladně a v pražských operetních scénách, př. Vinohradská zpěvohra a Tylovo divadlo v Nuslích (dnes Divadlo na Fidlovačce). Dále vystupoval na dalších okrajových operetních a činoherních divadlech. Jeho další utichující divadelní dráha byla ovlivněna jeho zaměstnaností u filmu.

Do epizodních a malých filmových roliček se Julius Baťha nejlépe hodil svou hřmotnou, trochu zavalitou postavou, stále zamračeným výrazem tváře a očí, krátce ostříhanými vlasy, práci s tělem, výraznou mimikou, pohyby těla a položením hlasu.

Od roku 1931, kdy debutoval rolí důstojníka v Longenově naivní, sentimentální a hudební komedii MILÁČEK PLUKU (1931), která ztroskotala zejména na špatném scénáři a nezkušené režii, se stal pro téměř všechny režiséry (od těch nejlepších, např. Martin Frič, Otakar Vávra, Josef Rovenský, Miroslav Cikán, Vladimír Slavínský, Čeněk Šlégl, Ladislav Brom, Svatopluk Innemann, M. J. Krňanský, Vladimír Borský, Jan Sviták nebo Václav Binovec, až po ty největší diletanty, př. Václav Kubásek, Oldřich Kmínek či Karel Špelina) představitelem malých a epizodních rolí ve čtyřiceti snímcích (v roce 1937 dokonce vystoupil ve třinácti filmech). Jeho filmografie sahá až do roku 1943.

Na plátně vytvářel drobné role církevních hodnostářů (ZAPADLÍ VLASTENCI), oddaných komorníků (KANTOR IDEÁL, JÁNOŠÍK), návštěvníků různých pohostinských, hotelových a jiných zařízení (TŘI KROKY OD TĚLA, JÍZDNÍ HLÍDKA, TŘI MUŽI VE SNĚHU, VÝDĚLEČNÉ ŽENY, JARČIN PROFESOR, TŘETÍ ZVONĚNÍ, KLAPZUBOVA JEDENÁCTKA), vzdělaných lékařů a ošetřovatelů (GRANDHOTEL NEVADA, MILAN RASTISLAV ŠTEFÁNIK, NAŠE JEDENÁCTKA, HLÍDAČ Č. 47, UMLČENÉ RTY či JEJÍ HŘÍCH).

Nejčastěji byl stal představitelem obezřetných policistů i detektivů (VZDUŠNÉ TORPÉDO 48, SRDCE NA KOLEJÍCH, TŘI VEJCE DO SKLA, ROZVOD PANÍ EVY, KARIÉRA MATKY LÍZALKY, ŽENY U BENZINU, DVOJÍ ŽIVOT), hotelových vrátných a profesorů (MANŽELSTVÍ NA ÚVĚR, ŠVADLENKA), rozličných ředitelů (ZE VŠECH JEDINÁ, VYDĚRAČ, IDEÁL SEPTIMY).

Rovněž svědomitých úředníků (ŽENA NA ROZCESTÍ, ROZKOŠNÝ PŘÍBĚH), zaběhlých hostinských (KAREL HYNEK MÁCHA), ozbrojených vojáků či mužiků (JÍZDNÍ HLÍDKA, NAŠI FURIANTI), pozorně naslouchajících přísedící u soudů (BATALION) a nebo také dlouholetých členů profesně různorodých komisí (SLEČNA MATINKA, BÍLÁ VRÁNA) a dalších oborů.

Ve čtyřicátých letech se divákům ukázal jen jednou, a také naposledy. V dramatu ŠŤASTNOU CESTU (1943) Otakara Vávry sehrál vrchního v baru „Boccaccio“. Film otevřeně vyprávěl o životě, radostech, strastech a životních cílech pěti prodavaček (Adina Mandlová, Jiřina Štěpničková, Hana Vítová, Nataša, Gollová a Jana Dítětová) pražského obchodního domu, jejich lásek a milenců (Eduard Kohout, Otomar Korbelář, Vítězslav Vejražka, Ladislav Pešek) a jejich nepřátel (Karel Hradilák, František Kreuzmann, Nelly Gaierová či Vladimír Řepa). Jak se jejich sny vyplní, stanou se bohatými, slavnými, šťastnými či svůj život tragicky dobrovolně ukončí?

Ojediněle spolupracoval s rozhlasem. Kvůli podobenství svého příjmení s příjmením rodiny majitelů mamutího zlínského koncernu Baťa byl Baťha často mylně uváděn jako blízký příbuzný s rodinou Baťů. Julius Baťha zemřel neznámo kde a kdy.

Julius Baťha zemřel v naprostém zapomenutí 1. července 1959 v Praze v nedožitém věku sedmdesáti let. Zmínky o jeho umělecké činnosti můžeme nalézt např. v publikacích „Historie československého filmu v obrazech (1930 – 1945)" (1965), v katalogu „Český hraný film II. (1930 – 1945)" (1998), „Česká divadla" (2001) a „Český film: Herci a herečky I. díl A – K" (2006).

Jaroslav "krib" Lopour