Antonín Brož

Antonín Brož se narodil 9. září 1895 v Kunovicích u Uherského Hradiště do herecké rodiny. Jeho otcem byl herec a divadelní ředitel Karel Brož (1851 – 1925) a matkou také herečka Kateřina Brožová (1861 až 1951). Kromě Antonína a jeho rodičů se hereckému povolání věnovali i dva z jeho pěti sourozenců: herečka Růžena Brožová – Opravilová (1892 – 1976) a především divadelní a filmová herečka Marie Brožová (1901 – 1987).

Ač na pódiích kočovných společností Antonín Brož vystupoval pravidelně už od dětství, zprvu projevoval hudební sklony. Započal studovat hru na varhany u profesora Leoše Janáčka na brněnské Státní konzervatoři. Roku 1915 musel narukovat do první světové války a studia nedokončil.

Po návratu z války se k hudbě nevrátil a stal se profesionálním hercem. Po krátkém angažmá v činohře Národního divadla v Brně (1919 – 1922) setrval řadu let v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (1922 – 1941). Za okupace přesídlil do pražské Uranie (1941 – 1945).

V poválečném období prošel Brož v rychlém sledu jako herec a režisér opět ostravským Zemským divadlem (1945 – 1946), Těšínským oblastním divadlem v Českém Těšíně (1946 – 1947), kde roku 1946 krátce zastával post ředitele, a Slezským národním divadlem v Opavě (1947 – 1953).

Nakonec se potřetí vrátil do Ostravy, kde ve Státním divadle setrval až do svého odchodu na odpočinek (1954 – 1963), ale ještě do druhé poloviny 60. let zde hostoval. Z jeho režií v Opavě si uveďme tituly „Jíra Danda“ a „Radúz a Mahulena“. Jako charakterní herec byl využíván v klasickém repertoáru, kde se dobře využila jeho vysoká postava a vytříbený hlasový projev.

Objevil se např. v inscenacích „Jan Hus“ (Jan Hus), „Bílá nemoc“ (Maršál), „Kolíne, Kolíne“ (Kapelník), „Hoře z rozumu“ (Famusov), „Cyrano z Bergeracu“ (De Guiche a Mušketýr), „Naši furianti“ (Dubský), „Višňový sad“ (Gajev), „Oidipus vladař“ (Korinťan), „Loupežník“ (Profesor), „Sen noci svatojánské“ (Poříz), „Největší z pierotů“ (Bertrand), „Figarova svatba“ (Bartolo), „Ze života hmyzu“ (Pedant), „Veselé windsorské paničky“ (Hospodský), „Hamlet“ (Herec), „Žebrácká opera“ (Eda), „Julius Caesar“ (Lena), „Richard III.“ (Sir Robert), „Lucerna“ (Zima), „Válka s mloky“ (Van Dott), „Svatá Jana“ (Kapitán La Hire), „Aristokrati“ (Pop), „R. U. R.“ (Robot) atd.

Kromě těchto se objevil i jako Náčelník sboru („Námluvy Pelopovy“), Donát („Jegor Bulyčev“), Pastor, Pokladník, Konzul, Agent, Kočí a Kritik („Cesta kolem světa za 80 dní“), Sochař („Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou“), Leonato („Mnoho povyku pro nic“), Belzebub („Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert“), Čížek („Zapadlí vlastenci“), Muromskij („Svatba Krečinského“), Farář Hora („Léto“), Lord („Ideální manžel“), Famusov („Hoře z rozumu“), Mistr malířský („Měšťáci“) nebo Dobeš („Boleslav I.“).

Právě kvůli svému vytížení na divadelních prknech a kvůli svému mimopražskému angažmá se před filmové kamery dostal Antonín Brož jen a pouze ojediněle. Tři tituly z jeho čtyř položkové filmografie byly natočeny v době, kdy herec Brož dlel za německé okupace v pražském angažmá.

Představil se tak jako pan továrník Krutina v komedii MUŽI NESTÁRNOU (1942) Vladimíra Slavínského, papírník J. Nový, který odkoupí od Cyrila Putičky (Vlasta Burian) jeho milovaný papírnický krámek a později ho odmítá prodat zpět ve Slavínského komedii ZLATÉ DNO (1942) a ředitel hotelu v detektivní komedii PAKLÍČ (1944) Miroslava Cikána.

Naposledy se objevil po osmi letech už jako ostravský herec ve znárodněné kinematografii v záporné postavě děkana v tendenčním dramatu ÚNOS (1952) Jána Kadára a Elmara Klose. Zbylých třicet let se už na stříbrném plátně nezjevil. Ojediněle se postavil i před rozhlasový mikrofon (př. „Případ Johnson“, „Neotesanci“, „Závod ve stínu“ či „Meteor“).

Kromě divadla se věnoval také skládání scénické hudby a malířství (akvarely). Byl mu udělen titul Zasloužilého umělce (1959). Byl dvakrát ženatý, obě manželství však zůstala bezdětná. Přispíval do oblastních periodik. Část jeho pamětí a herecký profil je zachycen v knize memoárů jeho sestry Růženy „Byla jsem kočovnou herečkou i královnou (krásy)“ (2010), kterou uspořádala Růženina vnučka Kateřina Bečková.

Antonín Brož zemřel 22. prosince 1983 v Ostravě ve věku vysokých osmaosmdesáti let. Ač na divadle slavil úspěchy, ve filmu byla úspěšnější (stejně jako na divadelních pódiích) jeho sestra Marie.

Jaroslav "krib" Lopour