Česká herečka Marta Kučírková se nejvíce proslavila prací pro rozhlas, často účinkovala také v televizi, naopak ve filmu hrála jen výjimečně. Pochází z Mělníka a od dětství se věnovala tanci, několik let byla členkou dětského baletu Národního divadla. Mezitím začala v Praze studovat francouzské gymnázium, odkud ale přešla na Státní konzervatoř. Ještě před absolutoriem studia herectví hrála v Pražském dětském divadle, po dokončení školy získala první profesionální angažmá v Českém divadle v Olomouci (1944-1947), na další tři sezóny pak zamířila do Státního divadla v Brně (1947-1950). Mezi inscenace s její významnější účastí patří Hoře z rozumu nebo Morálka paní Dulské.

V roce 1950 se vrátila do Prahy a posílila soubor Divadla E. F. Buriana, kde nakonec setrvala celých čtyřicet let (1950-1990). I když Marta Kučírková začínala na mimopražských scénách a ani poté nepatřila ke stěžejním osobnostem pražského divadelního herectví, její osobnost výrazně obohacuje poválečnou hereckou generaci. S filmem spolupracovala jen zřídka, například v dramatu VINA VLADIMÍRA OLMERA (1956) vytvořila manželskou dvojici s Josefem Kemrem, o rok později hrála ošetřovatelku v Jasného snímku ZÁŘIJOVÉ NOCI (1957).

Kromě příležitostného hraní ve filmu navázala i první pracovní kontakty s televizí, například v inscenaci BOŽENA NĚMCOVÁ (1961) ztvárnila mladou Karolínu Světlou. Shodou okolností se vzápětí objevila i ve filmovém zpracování životních osudů Boženy Němcové a ve filmu HOROUCÍ SRDCE (1962) vytvořila manželský pár s Martinem Růžkem, který hrál významného českého patriota doktora Václava Staňka. Již o rok později se ve filmu objevila naposledy a v lyrickém příběhu LETOS V ZÁŘÍ (1962) hrála matku jednoho z hlavních hrdinů.

Největší kus práce odvedla Marta Kučírková v Československém rozhlase, kde začala působit krátce po svém příchodu do Prahy počátkem padesátých let. Účinkovala v rozhlasových hrách, adaptacích významných literárních děl, čtení knih na pokračování, recitačních pásmech, pohádkách a dalších formátech rozhlasových pořadů. Sama dnes přiznává, že práce před rozhlasovým mikrofonem ji v 50. a 60. letech zaměstnávala víc než divadlo, vzpomíná na ni ale velmi ráda. Kromě toho zúročila své někdejší studium na francouzském gymnáziu a z francouzštiny často překládala, mimo jiné právě pro rozhlas.

Před televizní kamerou se objevovala v menších rolích v oblíbených seriálech (ELIŠKA A JEJÍ ROD, 1966; SŇATKY Z ROZUMU, 1969; DNES V JEDNOM DOMĚ, 1979 ), hrála také v pohádkách, naposledy hrála v inscenaci KVŮLI MNĚ PŘESTANE (1982). Své zkušenosti s uměleckým přednesem uplatnila také na DAMU, kde tento předmět přednášela od roku 1969. Za připomenutí stojí i osobnost jejího manžela, divadelního režiséra Františka Štěpánka (1922-2000), s nímž kdysi stála u počátků profesionálního dabingu.

Pavel "argenson" Vlach

Komentáře - zatím bez komentáře