Štefan Hoza

Slovák Štefan Hoza se narodil 20. října 1906 ve slovenských Smižanech. Vystudoval bratislavskou Hudební a dramatickou akademii (1926 – 1932) a vzdělání si doplnil ještě v Praze (1932), Miláně (1933) a Vídni (1936). Na dlouhá léta se stal tenoristovým zpěvákem, dramaturgem (1939 – 1947) a režisérem opery (1958 – 1962) Slovenského národního divadla v Bratislavě (1932 – 1962).

Z operního souboru odešel přímo na odpočinek. Se souborem divadla hostoval rovněž v Čechách (například opera „Země úsměvů“) a velmi úspěšně v cizině (třeba Vídeň, Záhřeb, Budapešť, Drážďany či Milán). Kromě opery se ve třicátých a čtyřicátých letech hojně věnoval také operetě (též i té revuální).

Miloval hlavně slovenské lidové písně, říkadla, pranostiky a pořekadla, které velmi rád zpíval, propagoval i sbíral. Hozovu pěveckému projevu zdatně sekundoval jeho kulatý obličej, atraktivní zjev, černé a husté vlasy, vysoké čelo a ostrý nos. Mimoto kladl důraz na mimiku, položení hlasu, intonaci, kladení rukou a na práci s tělem.

Jeho herecký projev a schopnosti však byly daleko za jeho velmi skvělými schopnostmi a dovednostmi pěveckými. Vynikl hlavně v hrdinských úlohách: Ondřej („Krútňava“), Juro Jánošík („Juro Jánošík“), Jeník („Prodaná nevěsta“), Laco („Její pastorkyňa“) aj.

S filmem poprvé přišel do styku pouze svým hlasem, když nazpíval různé písně pro dokumentární film ZEM SPIEVA (1933) Karla Plicky, který získal velký Pohár města Benátek na 2. Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách (1934) s filmy ŘEKA (1933) Josefa Rovenského, EXTASE (1932) režiséra Gustava Machatého a BOUŘE NAD TATRAMI (1932) Tomáše Trnky.

Po tomto úspěchu si Hoza zahrál a zapíval v titulních postavách českých snímků. V operetě POLSKÁ KREV (1934) Karla Lamače byl hrabětem Bolo Baranským, do kterého se zamiluje samotná evropská herečka Anny Ondráková, která v české a světové kinematografii působila od 20. let. Souběžně s českou verzí natočil režisér Karel Lamač s Anny Ondrákovou i německou jazykovou mutaci s názvem POLENBLUT (1934).

A v Innemannově milostném melodramatu HUDBA SRDCÍ (1934) představoval našeho tenoristu Štěpána Urbance. V obou těchto snímcích se Hoza stal interpretem úspěšných a oblíbených šlágrů, například „Já jsem zamilován k zbláznění“, „Jenom jednu touhu mám“, „Kavalírská píseň“, „Jedenadvacet“, „Lásko má!“ či „Kráskou si, o ktorej si sním“. Premiéra, která se vždy uskutečňovala v Praze, se udála v Písku.

Na dlouhá léta se v kinematografii odmlčel, a v roce 1960 si zahrál ve filmu potřetí a naposledy. Ve slovenském dramatu NA POCHODE SA VŽDY NESPIEVA Františka Kudláče sehrál epizodní roličku starého primáře. Dramatický snímek ze stavby velkého kombinátu za zapsal natrvalo do dějin slovenské kinematografie z toho důvodu, že byl jako první slovenský film natočen na širokoúhlý formát.

I s tak malinkým otiskem v české a slovenské kinematografii je považován za řádného filmového herce. Důvod, proč nebyl častěji využíván je nasnadě. Byl hlavně zpěvákem a skvělými hereckými výkony se chlubiti nemohl a filmové ateliéry se ve 30. letech nacházely zejména v Praze (a on působil v Bratislavě). Největší Hozova umělecká práce však spočívala v bratislavské opeře a na divadelních prknech, kde byl nedostižným.

Kromě zpívání přispíval jako publicista do různých časopisů a knížek, psal kritiky, jako hudební historik vydal hudebně historické práce (př. „Tvorcovia hudby“ 1943, „Opera na Slovensku“ 1954, „Večer v opere“ 1975), překládal, byl autorem několika operních libret, např. opera „Krútňava“ (ve spolupráci s Eugenem Suchoněm), která se uvedla i v našem českém Národním divadle, a opera „Juro Jánošík“. Je autorem posmrtně vyjitých dvojdílných vzpomínek „Ja svoje srdca dám…“ (1989).

Významná byla též jeho práce pedagogická, když byl na bratislavské Státní konzervatoři zprvu externím (1952) a poté řádným (1962) pedagogem. Spolupracoval také s rozhlasem a jeho zpěv je zachycen na několika hudebních nosičích („Z operety do operety“ apod.). Získal titul Zasloužilého umělce (1968) a in memoriam Pribinův kříž I. třídy (2007).

Zpěvák Štefan Hoza zemřel 6. dubna 1982 v Bratislavě ve věku nedožitých sedmdesáti šesti let. Zemřel dvaadvacet let po své poslední slovenské a čtyřicet osm let po poslední české filmové roli. Už před smrtí se stal důležitou postavou slovenské hudby 20. století.

Jaroslav "krib" Lopour