Josif Chejfic

Josif Chejfic se narodil 17. prosince (podle juliánského kalendáře 4. 12.) 1905 v Minsku, studoval na Leningradském učilišti filmového umění a uměnovědu při Institutu dějin umění tamtéž (působení v Leningradě zůstává věren po téměř celý svůj umělecký život). Koncem 20. let získával praxi jako scénarista, střihač a asistent režie.

až do roku 1950 tvořil v autorské dvojici s Alexandrem Zarchim (někdy psán jako Zarchy), nejprve ovšem psal scénáře (opět s A. Zarchim) pro režiséra Alexandra Ivanova (např. Transport ogňa), jako režiséři debutují (po krátkém dokumentu Pesň o metalle - 1928) němým filmem VĚTER V LICO (1930, č. Vítr do tváře), vzniklým v rámci První komsomolské tvůrčí brigády podle hry N. Lvova Taví se dny. O rok později následoval, taktéž němý, POLDEŇ (č. Poledne) podle scénáře K. Vinogradové, námětově byl film podobný Dovženkově Zemi - vražda jednoho ze zakladatelů kolchozu. Prvním jejich zvukovým filmem se stala MOJA RODINA (1933, č. Má vlast), ta zase sujetem (revoluce na Dálném východě) mohla připomínat Pudovkinovu Bouři nad Asií. Snímkem Gorjačije děnočki (1935, č. Láska a manévry) pak vstoupily na půdu komediálního žánru, využívající klasické postupy grotesky.

První skutečně významný film autorské dvojice Chejfic-Zarchi představuje DĚPUTAT BALTIKI (1937), u nás známý jako Profesor Poležajev, v hlavní roli s Nikolajem Čerkasovem natočený podle předlohy Neklidné stáří L. Rachmanova. Je řazen do linie filmů jako Čapajev či Trilogie o Maximovi, dramat socialistického realismu, kdy se hrdina (v tomto případě vysokoškolský profesor) staví v řad bolševické revoluce. Podobně ČLEN PRAVITĚLSTVA (1939, č. Členka vlády) líčí kariérní vzestup negramotné a manželem alkoholikem ponižované ženy - Alexandry Sokolovové - přes předsedkyni kolchozu až k nejvyšším dobovým politickým metám, představuje tak ukázku vzorového emancipačního dramatu.

V době 2. světové války pak vytvořili společný sovětsko-mongolský film JEGO ZOVUT SUCHE-BATOR (1942, č. Říkají mu Suche-Bator) - hrdinný epos o mongolském revolucionáři - a MALACHOV KURGAN (1944, č. Malachovská mohyla), inspirovaný bojem pěti sevastopolských námořníků, kteří s se granáty vrhli pod nepřátelské tanky. V roce 1945 vzniká i dokumentární RAZGROM JAPONIJI (č. Rozdrcení Japonska). Po skončení války pak dvojice Chejfic-Zarchi natáčí trojici filmů - VO IMJA ŽIZNI (1946, č. Ve jménu života) z lékařského prostředí, DRAGOCENNYE ZJORNA (1948, č. Černé na bílém) z novinářského a OGNJA BAKU (1950, č. Ohně Baku) z naftařského.

Po ukončení spolupráce s A. Zarchim vytvořil s D. Děrevjanským dokument MORDOVSKAJA ASSR, po záznamu divadelního představení (ve spolupráci s režisérkou N. Košerovou) leningradského Nového divadla s hrou V. Guseva Vesna v Moskve (1953, č. Jaro v Moskvě) vznikl (už v Chejficově samostatné režii) jeden z nejvýznamnějších snímků postalinského tání BOLŠAJA SEMJA (1954, č. Velká rodina) s debutujícím Alexejem Batalovem v jedné z hlavních rolí. Ten se objevil i v civilistní detektivce Dělo Rumjanceva (1955, č. Rumjancevův případ),v Dorogoj moj čelověk (1958, č. Můj nejdražší), Děň ščastja (1963, č. Den štěstí) - v obou ztvárnil roli lékaře - a i v první Chejficově adaptaci díla A. P. Čechova (a režisérově adaptaci klasické literatury vůbec) DAMA S SOBOČKAJ (1960, č. Dáma s psíčkem), která se stala mezinárodně nejrespektovanějším autorovým snímkem (vyznamenán v Cannes).

Tím se začal Chejfic považovat na odborníka na A. P. Čechova a zahájil novou vlnu ruských filmových zpracování tohoto autora (dalšími díly z této dlouhé vlny pak byly mimo jiné Končalovského Stýček Váňa, Michalkovy Nedokončená skladba a Oči černé), v níž sám Chejfic pokračoval filmy V GORODĚ S. (1966, č. V městečku S.) na základě několika autobiografických Čechovových textů a PLOCHOJ CHOROŠIJ ČELOVĚK (1973, č. Špatný dobrý človek) podle povídky Souboj, v němž excelovali Vladimir Vysockij a Oleg Dal. Dalšími díly klasických ruských autorů 19. a začátku 20. století, jejichž díla Chejfic zfilmoval, byly Turgeněvova ASJA (1977) a Kuprinův SOUBOJ - ten pod názvem Šuročka (1982, jinou filmovou verzi natočil pod názvem Pojedinok V. Petrov v roce 1957).

V 60. letech začal režisér spolupracovat se spisovatelem G. Baklanovem, nejprve vznikal film GORIZONT (1961, č. Horizont), roku 1970 pak SALJUT, MARIA (č. Pablo a Marie), začínající etapu Chejficových ženských filmů. Po životním příběhu milenky a manželky španělského námořníka a revolucionáře přichází JEDINSTVENNAJA (1975, Jediná), líčící přátelství přitažlivé servírky a opíjejícího se kytaristy, představovaného Vladimirem Vysockým. Následovala VPERVYJE ZAMUŽEM (1979, č. Poprvé vdaná) - historie svobodné m atky obětující život své dceři, která ji jen prospěchářsky využívá, přesto zůstává nezlomená.

80. léta pak přinesla fiilm PODSUMYJ (1986, č. Obžalovaný), příběh veterána vraždícího v afektu, VY ČJO, STARIČO (1988) a konečně umělecké uzavření kariéry BRODJAČIJ AVTOBUS (1989) o skupině herců na turné ve starém autobuse.

Josif Chejfic zemřel 24. 4. 1995.

Pavel "raroh" Straka