Alan Rudolph

Americký scenárista a režisér Alan Rudolph je dost možná jednou z nejvíce přehlížených autorských osobností světové kinematografie. Jeho osobité snímky, které preferují náladu a atmosféru před dějovou zápletkou, se vzpírají jednoduché charakteristice i konvenčním praktikám filmového průmyslu.

Jeho dílo charakterizuje silný romantický spodní proud, který se nevyhýbá ani temnějším tónům. Rudolph kříží jednotlivé žánry a zpochybňuje konvence romantického vyprávění, aniž by odmítal jeho základního ducha. V jednom rozhovoru žertem řekl: „Lidé si myslí, že A. R. znamená Alan Rudolph. Ale ve skutečnosti to znamená ‚absolutní romantik‘.“

Rudolphovu filmografii tvoří devatenáct celovečerních filmů, které spadají do dvou kategorií. Na jedné straně stojí osobní projekty a na druhé studiové snímky, které režíroval na zakázku. Přestože on sám mezi oběma druhy filmů rozlišuje, u obou je možné vysledovat určité, pro jeho styl charakteristické, prvky: hvězdné herecké obsazení, téma romantické iluze, stylizovanou výtvarnou složku, jež je součástí vystižení postav i komentářem akce, a významnou roli hudby, která propojuje jednotlivé disparátní postavy.

Rudolph věnuje každé roli – velké i malé – stejnou pozornost. „Pracuji pouze s herci, na které mám telefonní číslo,“ říká. „Když souhlasí, že se objeví v mém filmu, vždy mi říkají, abych to neprozrazoval jejich agentovi. Ale stejně do toho jdou, protože v mých filmech dostávají příležitost hrát, a ne jen přehrávat.“

Herci si možnosti spolupráce s Rudolphem považují, protože je to režisér, který u nich podporuje kreativní přístup. Sám Rudolph k tomu skromně poznamenává: „Přátelské ovzduší je při natáčení filmu naprostý základ. Inspirovat lidi k tomu, aby ze sebe vydali to nejlepší, je nedílnou součástí mé práce. A já jim k tomu jen poskytuji prostor.“

Rozporuplné přijetí a problematická distribuce Rudolphova díla výstižně ilustrují potíže, s nimiž se musí potýkat filmař, který je spíše umělec než řemeslník. Sám režisér k tomu podotýká: „Sehnat peníze je při vzniku každého mého filmu to nejtěžší. Nikdy to nebylo snadné a nikdy nebude. A rozhodně to není něco, co bych dělal rád.“

Přestože si Rudolph nejvíce považuje snímků, které natočil mimo studiový systém, zdráhá se přijmout označení „nezávislého“ filmaře. „Takzvaně nezávislý film se stal marketingovou nálepkou. Mně se více zamlouvá označení originální film, v jehož rámci si můžete vydobýt vlastní prostor.“

Rudolph se narodil v Los Angeles, jeho otec byl filmový a televizní režisér. Absolvoval prestižní kurzy pro asistenty režie, pořádané Cechem amerických režisérů (DGA). Ve čtyřiadvaceti letech se stal jedním z nejmladších prvních asistentů režie v oboru. V této funkci pracoval na mnoha televizních i celovečerních snímcích a zároveň se věnoval psaní scénářů a režii krátkých filmů, za které získal několik cen.

Počátek jeho dlouhodobé spolupráce s Robertem Altmanem se datuje od roku 1972, kdy Rudolph přijal nabídku stát se asistentem režie při natáčení filmu Loučení s Lennoxem (The Long Goodbye). Stejnou funkci zastával při vzniku snímků Kalifornský holport (California Split) a Nashville a k filmu Buffalo Bill a Indiáni (Buffalo Bill and the Indians) napsal scénář. Altmanova společnost Lion’s Gate Productions produkovala první dva Rudolphovy celovečerní počiny, Vítejte v Los Angeles (Welcome to L. A., 1976) a Pamatuj si mé jméno (Remember My Name, 1978).

Carolyn Pfeifferová, producentka televizního filmu s Alicem Cooperem Vítejte v mé noční můře (Welcome to My Nightmare), který Rudolph režíroval, jej následně angažovala k režii dalšího rokenrolového snímku Bedňák (Roadie, 1980). Režíroval i její následující projekt, politický thriller Ohrožené druhy (Endangered Species, 1982), jenž se stal obětí neprůhledné vnitřní politiky studia. Spolupráce pokračovala dokumentárním filmem Odvetné střetnutí (Return Engagement, 1983), který sledoval přednáškové turné nesourodé dvojice G. Gordon Liddy a Timothy Leary.

Pfeifferová založila společně s hudebním magnátem Chrisem Blackwellem z vydavatelství Island Records filmovou produkčně-distribuční společnost Island Alive. Dvojici posléze doplnil David Blocker, který se stal Rudolphovým dvorním producentem. Díky tomuto týmu vzápětí vznikl snímek Vyber si mě (Choose Me, 1984), jenž po svém uvedení do kin sklidil uznání kritiky i publika.

Po tomto úspěchu Rudolph dle vlastních slov zaznamenal „vlažný zájem Hollywoodu“a přijal nabídku společnosti TriStar režírovat snímek Písničkář (Songwriter, 1984), hudební drama z prostředí zpěváků country.

Společnost Island Alive změnila název na Alive Films a pod jejími křídly vznikl snímek Zmatek v hlavě (Trouble in Mind, 1985) a Rudolphův hýčkaný projekt Modernisté (The Moderns, 1988). V přestávce mezi těmito dvěma osobními projekty režíroval další problematický studiový film Láska nebeská (Made in Heaven, 1987).

Snímek Hledá se láska (Love at Large, 1990) Rudolph napsal a režíroval pro společnost Orion. Sám k tomu říká: „Ten scénář byl takový můj pokus vkročit do velkého studia hlavním vchodem, a přitom obhájit své představy. Zároveň jsem ale musel učinit ten projekt pro ně přijatelným.“

Pro snímek Vražedné myšlenky (Mortal Thoughts, 1991) doporučila společnosti Columbia Pictures Rudolpha jakožto náhradu za původního režiséra herečka Demi Mooreová. A přestože studio neposkytlo filmu podporu, kterou by si zasloužil, Mooreové tehdejší manžel Bruce Willis se na jeho základě rozhodl ztvárnit hlavní roli v Rudolphově snímku Snídaně šampionů (Breakfast of Champions, 1999). Mezitím se Rudolphův další autorský projekt, snímek Equinox – den zúčtování (Equinox, 1992), dočkal jen omezeného uvedení.

V polovině 90. let se role Rudolphova producenta opět ujal Robert Altman a podepsal se pod tři jeho filmy, Paní Parkerová a začarovaný kruh (Mrs. Parker and the Vicious Circle, 1994), Odlesk zašlé slávy (Afterglow, 1997) a Trixie (2000).

To, že v novém tisíciletí Rudolph dosud dokončil pouze dva snímky – Tajemství sexu (Investigating Sex, 2001) a Tajné životy zubních lékařů (The Secret Lives of Dentists, 2003) –, je výmluvnou ilustrací rostoucích těžkostí při financování nezávislých filmových projektů. Režisér k tomu suše dodává: „Pomaloučku vařím kotlík plný dobrot. Chybí mi už jen stříbrná lžička, kterou bych je ochutnal.“

Rudolph je přesvědčen, že „hudba je tím nejlepším vodítkem, které může filmař divákovi poskytnout. Žádným jiným filmovým prostředkem nedosáhnete takové emocionální odezvy“. Proto jsme jej na závěr požádali o několik postřehů k hudební stránce uváděných snímků.

„Protože jste se soustředili na mé filmové romance, v jádru každé z nich naleznete blues. Do filmu Pamatuj si mé jméno jsem původně počítal s tvrdým elektrickým blues. Když jsem ale do hlavních rolí obsadil Geraldinu s Tonym, postavy se staly záhadnějšími a celkový tón filmu se proměnil. Čtyřiaosmdesátiletá Alberta Hunterová byla tenkrát málo známou, zato autentickou bluesovou ikonou. Vystupovala zrovna v jednom klubu na Manhattanu. V době, kdy jsme se poprvé sešli, jsem už byl hluboce ponořený do střihu, ale v jejích písních jsem okamžitě rozpoznal nabízející se možnost celkového pohledu, a staly se tak ústředním vypravěčem filmu.“

„Film Vyber si mě celý vznikl díky titulní písni. Výkonní producenti pocházeli ze světa hudebního průmyslu a právě si založili filmovou společnost. Jeden z nich zastupoval Teddyho Pendergrasse a potřeboval propagovat jeho novou skladbu. Chtěli natočit videoklip a já jim za zhruba stejné peníze slíbil rovnou celý film. A to jsem také splnil. Diváci udělají dobře, když se v tomto spletitém a nepředvídatelném příběhu nechají vést právě hudbou.“

„Název filmu Zmatek v hlavě jsme si vypůjčili od jedné písně, jež zazněla ve snímku Vyber si mě. Samotný film je variací noirové tradice s ozvuky minulosti i budoucnosti. V hudební rovině to znamenalo setkání Marianne Faithfullové s Markem Ishamem.“

„Snímek Hledá se láska vznikl, na rozdíl od mých osobnějších filmů, pro hollywoodské studio. Měli jsme k dispozici více peněz a mohli jsme si dovolit ústřední skladbu. Tvrdím, že hudba a tón filmu by spolu měly ladit. Hledá se láska byl ‚slapstick noir‘, detektivní film, ke kterému patří vyšetřování vraždy, ovšem, jak napovídá jeho název, bez vraždy. Přišlo mi, že píseň Na lásku není lék (Ain’t No Cure For Love) sedí ve všech ohledech, včetně podobnosti hlasového projevu Leonarda Cohena a Toma Berengera.“

44. MFF K. Vary 2009