Oldřich Kmínek

Oldřich Kmínek se narodil 5. 12. 1892 v Praze. Původně byl obchodním cestujícím papírnické firmy a již ve svém mládí projevil herecké ambice. V roce 1918 si poprvé zahrál ve filmech KOZLONOH a UČITEL ORIENTÁLNÍCH JAZYKŮ. O rok později natočil svůj první film, sentimentální melodrama JINDRA, ke kterému si napsal i scénář a ve kterém hrál také hlavní roli. Roku 1922 se zhostil režie přepisu známé opery PRODANÁ NEVĚSTA (dle původního libreta Karla Sabiny a samozřejmě bez Smetanovy hudby.) K filmu si napsal sám i scénář a dosti necitlivě se původní Sabinovo libreto snažil aktualizovat (příliš dlouhý úvod a Kecalovo vyprávění o Praze, scény v Praze a Kecalova jízda tramvají), za což sklidil od umělecké veřejnosti tvrdou kritiku. Roli Jeníka si zahrál František Smolík, roli Mařenky si zahrála Laura Želenská, roli dohazovače Kecala sehrál populární komik Karel Noll. Po čtyřleté přestávce, v roce 1926 natočil opět melodrama DAR SVATEBNÍ NOCI s J. W. Speergerem a Hermínou Rydrychovou v hlavních rolích, které řešilo stále populární a věčné téma manželské nevěry.

Roku 1928 natočil dva filmy, první byl zfilmovaný populární románek FILOSOFKA MÁJA od Viléma Neubauera, ke kterému napsal i scénář ve kterém si rovněž také zahrál. Druhým filmem byl přepis sentimentálního příběhu podle románu Zdeňka Róna (opět dle jeho vlastního scénáře) s názvem KAINOVO ZNAMENÍ. V tomto případě se jednalo o pseudosociální drama z prostředí stavby údolní přehrady a jeho hlavním motivem byl románek lásky stavebního inženýra a stavitelovy ženy. Hlavní role: Václav Norman, Antonie Nedošinská, Anita Janová a Bronislava Livia. V roce 1929 zfilmoval román ANDĚLÍČKÁŘKA od Otakara Hanuše a opět dle vlastního scénáře. V hlavních rolích účinkovali Anita Janová a Václav Norman. Film líčil drama o mladém děvčeti, které je svedeno lehkomyslným malířem, a které nakonec po neúspěšném neodborném lékařském zákroku umírá. Levicový kritik Lubomír Linhart o filmu napsal: „začátek tohoto českého filmu vzbudil v divákovi jakousi naději: děj se začíná poměrně slušně rozvíjet, hezká fotografie s ním shodně spolupracuje, je vidět trochu úsilí. Naděje se však brzy rozplynou, když se to začíná roztahaně vléci, když poznáte, že protest filmu proti potratovému zákonu jste si vlastně jen přimyslili, a když se objeví taková úplně zbytečná nechutnost, jako je násilný zákrok na ženě proti její vůli. Poznáte, že jste byli mystifikováni záminkou, která se stala banální a snažila se vám zrušiti jakýchkoliv nadějí, že snad přece..“ /Rudý Večerník, roč. XI, 1. února 1930, č. 26, str.4/ /Štábla strana 100/

Druhým jeho režisérským počinem bylo zfilmování sentimentálního Neubauerova románu o bezdůvodném podezření z manželské nevěry: HANKA A JINDRA, opět podle Kmínkova vlastního scénáře. Film byl zajímavý pouze tím, že v hlavní ženské roli se objevila později známá a populární herečka Jiřina Šejbalová. Třetí film, který v tomto roce podle vlastního scénáře natočil, bylo melodrama KDYŽ VALČÍK TANČÍ vyprávějící o lásce operetního zpěváku k venkovskému děvčeti. V hlavních rolích se objevili Václav Norman a Bronislava Livia. V tomto roce si zahrál ještě v dobrodružném filmu PANCÉŘOVÉ AUTO režisérky Zet Molas (vlastním jménem Zdena Smolová).

Rok 1930 byl rokem, v němž se u nás začaly točit prvé zvukové filmy. Kmínkovo prvním „zvukovým“ počinem byl film ZA RODNOU HROUDU, ke kterému si napsal sám i scénář. Filmový příběh líčil osudy dvou bratrů za první světové války a v hlavních rolích se přestavili Josef Rovenský, J. W. Speerger a Anita Janová. Ve filmu byly použity četné dokumentární záběry z I. světové války. Film byl v podstatě ještě němý. Pouze jedna scéna byla zvuková a podložena hudbou Erno Košťála (rozhovor obou bratrů v lazaretu, v níž Josef Rovenský zde zpíval píseň Kde domov můj).

Karel Smrž o filmu napsal: „Je to „zvukový a mluvený“ snímek. Ve skutečnosti to ovšem vypadá tak, že na nekonečné metráži scenerie, zabírané z jediného zorného úhlu otevírají herci za doprovodu synchronisované hudby ústa a divák si ze vzletných titulků přečte, co si právě povídají. Poněvadž si pak vypravují o tom, co se událo, nebo udá, doví se tak i něco o ději. Válečný film nemůže být bez válečných scén. Jsou ovšem dublovány z filmů amerických a technická kvalita těchto dublet je tak špatná, , že by asi bratři Lumiérové nebyli nikdy vynalezli kinematograf, kdyby jejich prvé filmy měly technickou úroveň těchto dublet. V celém filmu je jediná scéna, skutečně natočená jako mluvená… Film Za rodnou hroudu je odstrašujícím příkladem, jak se filmy u nás dělat nemají, nemá-li být naprosto podlomeno domácí filmové podnikání…“ /Rozpravy Aventina, roč. VI, 1930, č. 7, str. 81-82/ Štábla strana171-172/

Tento rok natočil také podle vlastního scénáře také film NEPOČESTNÁ ŽENA. Film měl být původně natočen jako zvukový, ale nakonec byl natočen ještě jako němý, premiéru měl až 16. 1. 1931, tedy už v době, kdy česká kina ve velké míře již ovládl zvukový film. (Paradoxně však na tehdejších gramodeskách různých značek vyšly dokonce pět verzí písně Píseň o štěstí, ale jenom na dvou etiketách gramodesek bylo uvedeno, že pocházejí ze zvukového filmu NEPOČESTNÁ ŽENA. V tomto případě se ovšem jednalo o klamavou reklamu na „zvukový film“).

Jeho prvním „opravdu zvukovým filmem“ bylo zpracování populárního románku od Viléma Neubauera OSADA MLADÝCH SNŮ, ke kterému si napsal rovněž i scénář. Jednalo se o filmový románek lásky těžící z popularity trampského hnutí, který ovšem hrubě zkresloval skutečné trampské ideály. Již v době premiérové uvedení filmu se během představení zvedla bouře protestu proti tzv. „trampskému filmu. Proti demonstrujícím, většinou z řad skutečných trampů, musela dokonce zakročit policie. Po představení se demonstrace přesunula dokonce i na Václavské náměstí, kde musela proti demonstrujícím zasahovat policie s obušky. Navzdory těmto událostem byl film poměrně úspěšný, hrál se tehdy po celé dva týdny. Kritik Jan Kučera film hodnotil mimo jiné takto: „…trapná nejistota mezi většinou pozvaných , zda snad pan režisér nepodlehl omylu a nevyvedl zúčastněné aprílem v době podzimní“. /Rozpravy Aventina 1931-1932, str 7/Bartošek strana 192/

V roce 1932 natočil Kmínek pseudosociální drama s názvem ZLATÉ PTÁČE. Na scénáři spolupracoval s Otto Rádlem. Film pojednával o lásce nezaměstnaného a ovdovělého dělníka k barové tanečnici, která se ujme jeho malé dcery. Hlavní role si zahráli Otomar Korbelář a Ella Šárková. Roli dcery hlavního hrdiny sehrála režisérova dcera Dagmar Kmínková (účinkovala rovněž v jeho dalších filmech, PERNÍKOVÁ CHALOUPKA, SNĚHURKA A SEDM TRPASLÍKŮ a také v krátkém reklamním filmu SLON ZACHRÁNCEM (režie J. Ros-Aga), což byla reklama na gumové hračky firmy Baťa). Výraznou zde na sebe upozornil i E. F. Burian, který si zde zahrál roli barového zpěváka a zazpíval tu několik písní, ke kterým složil i hudbu. Lubomír Linhart o filmu napsal: „ Tento film však „na to“ jde s jiné strany. Tváří se docela jako by to byl – sociální film. Jeho hrdinou je dokonce dělník-hutník z Vítkovických železáren. Také se zde hovoří o krisi… A samozřejmě i zde se celý komplex otázek, souvisejících s krisí, scvrkne na jakéhosi „Sonny Boye“ v českém vydání. Děj strašlivě chudičký, kde vše se děje tak neočekávaně, tak samozřejmě, že divák se nestačí ptát sama sebe, jak to, že ten dělá to či ono a proč dělá to či ono, děj pro nějž neplatí nějaké psychologické předpoklady, spočívající v historce o dítěti ovdovělého, pak i nezaměstnaného dělníka, který onemocní, jehož se ujme cudná a dobrotivá barová tanečnice, která nakonec umře, a vlastně neumře, protože to byl jen ošklivý sen toho dělníka atd.Tento dějový nedostatek měl býti vyvážen zpracováním. Jistě tu byla dobrá vůle, avšak výsledek se nedostavil. Jsou tu krásné fotografie hutí – avšak ty jsou úžasně mechanicky přilepeny k filmu, kdy i mezi obrazovým a hudebním rytmem samotných těchto partií je strašlivá disonance. Je to pokus udělat něco, jako Granowský a na jiném místě jako Sternberg. A je z toho, když na epigonství , tedy pustý eklekticismus…“ /Rudý Večerník, roč XIII, 18. června 1932, č. 143, str. 4/ str. 299-300/

V roce 1933 se společnost Chicagofilm rozhodla zfilmovat některé klasické pohádky, aby byla obohacena nabídka filmů pro děti, do té doby doposud zanedbávaná. Vedení společnosti požádalo tedy Oldřicha Kmínka, aby se ujal režie dvou filmů: jako první zfilmoval PERNÍKOVÁ CHALOUPKA (k filmu si Kmínek upravil rovněž námět a scénář), a druhá SNĚHURKA A SEDM TRAPSLÍKŮ (rovněž s jeho vlastním scénářem). Slabá úroveň obou dětských filmů přiměla společnost Chicagofilm, aby od dalších filmových pohádek upustilo. Oba dva filmy neměly ani pražskou premiéru a jejich promítání probíhalo pouze mimopražských kinech. Roku 1935 natočil společenské melodrama KLUB TŘÍ podle svého námětu a scénáře. Film opět nebyl úspěšný. V hlavních rolích se představili Bedřich Veverka a tehdy začínající operetní subreta Nelly Gaierová, pro kterou to byl filmový debut a také její jediná hlavní role v českém filmu.

Podle románu Marie Blažkové „Spodní tóny“ natočil v roce 1936 film s názvem MANŽELSTVÍ NA ÚVĚR. Film vyprávěl příběh ženy (Zita Kabátová), která se rozhodne financovat mladého medika (Antonín Novotný) na jeho studiích s tou podmínkou, že se s ní později ožení. Nakonec si ovšem vezme za ženu její sestru v podání Evy Gérové (která v tomto filmu debutovala, a kterou si režisér Kmínek vybral pro druhou hlavní ženskou roli právě do tohoto filmu.) Hudbu k tomuto filmu složil tehdejší „hitmaker“ Josef Stelibský, populárními se staly dva šlágry, které zde zazněly, a to Zatoulané štěstí a Růže řeknou víc, které byly rovněž vydány na gramofonových deskách.

Rok 1937 zahájil Kmínek filmováním společenského románu ŽENA NA ROZCESTÍ (dle románu Olgy Fujerové, na scénáři spolupracovala i Kmínkovo manželka Jarmila). Dr. Bedřich Rádl film ohodnotil takto: „…Je to velmi slabý film, nejkonvenčnějším způsobem vyprávějící příběh muže mezi dvěma ženami, muže mezi chudobou a bohatstvím, povinností a touhou, ženy mezi několika muži a ještě několika dalších lidí. Stejně povrchních a neživotných námětů jsme ve filmu viděli již mnoho a mohl by nám proto být i tento stravitelný, kdyby byla ve scenariu aspoň stopa inteligence a nápadu a kdyby byla režie jen o trochu méně těžkopádná a ochotnická. Tyto nedostatky jsou však tak nápadné, že zarazí i zcela nenáročného diváka. Stačí vidět podání vstupní scény na kavárenské terase, abyste poznali, že Kmínkův vývoj nepokročil od „Daru svatební noci“ a „Filosofky Máji“ ….z tohoto hlediska je film velmi nestejnorodý a ukazuje vedle vyspělých a vyzrálých herců naprosté ochotníky. Eduard Kohout a Zdeněk Štěpánek, dva z největších herců pražského Národního divadla, dokonalí mistři slova a mimického výrazu, umělci nejvyšší herecké kultury a tvůrčí inteligence, byli dáni za partnery dvěma filmovým začátečnicím Zitě Kabátové a Míle Reymonové. Kabátová zhostila se ještě svého úkolu čestně, střídajíc hluchá a nevýrazná místa s dobrými. …Zato zahrála Míla Reymonová svou úlohu démonické ženy s hlomozným ochotnictvím, obětujíc své touze po okázalosti a efektnosti své nevelké nadání…“. /Kinorevue ročník III, č. 48, str. 438-439/V dubnu 1938 proběhla tiskem zpráva, že se Oldřich Kmínek chystá zfilmovat podle divadelní komedie Jaroslava Vrchlického „Noc na Karlštejně“. Filmový kritik A. M. Brousil varoval v novinách Venkov /roč. XXXII, 11. července 1937, č. 101, str. 9/ takto: „Ten, kdo přistupuje ke klasickému dílu českého dramatu, musí si toho být plně vědom, nic víc, nic méně…Musí se zkoumat, zda-li jsou zde podmínky úspěšného a důstojného zfilmování takových děl, národu drahých“. Kmínek tehdy film nenatočil, stejně tak jako Otakar Vávra, který byl rovněž adeptem pro režii filmové adaptace tohoto literárního díla. Kromě adaptace z roku 1919 natočené výrobnou Praga-film, byla tato předloha zfilmována až v roce 1973 jako muzikál v režii Zdeňka Podskalského.

Posledním celovečerním filmem, který Kmínek natočil, bylo společenské melodrama JEJÍ HŘÍCH z roku 1939 podle povídky „Pitva“ z knihy Portréty milenek od Otakara Hanuše. Na scénáři a na textech písní pro film se podílela opět jeho manželka Jarmila. Ve filmu si zahráli hlavní role Zita Kabátová, Ladislav Boháč a Zdeněk Štěpánek. Film pojednával o mladé medičce, která řeší volbu mezi dvěma muži. Kmínkovou poslední režijní prací byl krátký dokumentární film o historické architektuře Prahy s názvem PRAHA, LÁSKA MÁ, který byl natočen rovněž v roce 1939. Text ke stejnojmenné písni, která ve filmu zazněla, napsala jeho žena Jarmila. Potom už Oldřich Kmínek žádný jiný film nenatočil a zemřel 23. 9. 1948 v Praze.

Michal "Véča" Večeřa