Willi Forst

Willi Forst, občanským jménem Wilhelm Anton Frohs byl rakouský producent, zpěvák, režisér, scénárista a herec. Jako herec byl miláčkem publika, jako režisér patřil k nejvýznamnějším představitelům hudební komedie třicátých let a jako zpěvák vydával své nahrávky u nakladatelství Odeon. (Myslí se německá značka Odeon, založená 1903 v Berlíně. Je odlišná od české značky Odeon, založené 1924 v Praze.)

Narodil se do rodiny malíře porcelánu. Divadlo začal hrát ochotnicky. Neměl žádné herecké vzdělání, ale v roce 1919 získal angažmá ve slezském Těšíně. První film DER WEGWEISER natočil v roce 1920. Po dvouleté pauze účinkoval v monumentálním SODOM UND GOMORRHA režiséra Curtize, který později, v roce 1942 natočil CASABLANCA s Humphrey Bogartem a Ingrid Bergmanovou. Přes provinční divadla se postupně vypracovával stále v lepšího herce. V roce 1925 podepsal smlouvu s Metropolitním divadlem v Berlíně a vystupoval v operetách a revuích jako lyrický tenor. Nadále dojížděl do Vídně, kde hrál v divadlech Carltheater a Apollotheater. A nadále samozřejmě filmoval.

V roce 1927 si zahrál učitele v DIE ELF TEUFEL. Šlo o první "fotbalový" film, který se soustředil jen na sport a jeho protagonisty v německých kinech. Film měl obrovský úspěch, tak obrovský, že ve stejném roce natočil režisér Fritz Freisler DER KOENIG DER MITTELSTUERMER, opět z fotbalového prostředí, i tento film byl ziskový. Díky popularitě získal dvě TOP nabídky. První od Maxe Reinhardta a od roku 1928 hrál u Německého divadla v Berlíně. Druhou na roli Ferdla - hlavní mužskou postavu v dramatu CAFÉ ELEKTRIC. Jeho hereckou partnerkou byla Marlene Dietrich a film znamenal pro Forsta průlom. Polovina tisku referovala o Forstovi, jako o zpívajícím herci, druhá jej označila za hrajícího zpěváka.

Forstovi se naštěstí vyhnulo zaškatulkování, během své kariéry si zahrál rozličné charaktery. Od pasáka a vraha přes skladatele a artistu ke galantnímu důstojníkovi. V roce 1933 debutoval jako režisér (též spoluscénář) filmem LEISE FLEHEN MEINE LIEDER. Jednalo se o životopisný film, věnovaný skladateli Franzi Schubertovi. Kostýmy navrhovala Gerdago. (Šlo o umělecké jméno Gerdy Gottsteinové, která si předtím udělala jméno díky kostýmům do revuí. LEISE FLEHEN MEINE LIEDER byl její první film. Gerdago byla židovka, která přežila válku díky konverzi a sňatku s árijcem, její rodiče zahynuli. Během své kariéry, kterou ukončila v roce 1985, navrhla kostýmy pro 86 vesměs historických filmů. Např. SISSI (1955), SISSI – DIE JUNGE KAISERIN (1956), SISSI – SCHICKSALSJAHRE EINER KAISERIN (1957), DER KONGREß AMUESIERT SICH (1965), aj. Die Welt ji později svým článkem ze 7. února 2004 označil za "Císařovnu šatů".) Jeho třetí film MASKERADE z roku 1934, byl opět hudební. Byl to Forstův nejoblíbenější film a filmový debut Pauly Wessely. Následovala plejáda filmů, jako např. ALLOTRIA (1936), BURGTHEATER (1936), BEL AMI (1939), OPERETTE (1940), WIENER BLUT (1942) a WIENER MÄDELN (1945).

Hudebními komediemi z přelomu století, se Willi Forst stal magnetem pro publikum, které v jeho filmech nalezlo lásku, zradu i odpuštění. Forst patřil mezi pionýry romantických filmů, cíleně zaměřených na ženské publikum. Neopomenul ani mužskou část, které měla možnost zhlédnout nejkrásnější herečky a zpěvačky rakouského i německého filmu tehdejší doby. Tyto úspěchy vedly Forsta v roce 1936 k založení vlastní filmové společnosti Willi Forst-Film. V roce 1937 se dostává do dozorčí rady Tobis AG a o rok později obsadil stejnou funkci v právě založené Wien-Film.

V průběhu války spolupracoval s „Kraft durch Freude". Šlo o organizaci, zabývající se kulturou, rekreací a trávením volného času. Forst se politice vyhýbal. Svému příteli Curdovi Jürgensovi kladl na srdce: "Netoč žádné filmy, ve kterých jsou politické otázky. Jednou přijde den, kdy budeš muset odpovědět." V roce 1942 Forst natočil apolitický hudební film WIENER BLUT na motivy stejnojmenné operety Johanna Strauße. Po velkém úspěchu v kinech jej stranické orgány protáhli tiskem, aby mu nakonec oznámili, že WIENER BLUT obdržel od Filmprüfstelle (Nacistický státní úřad hodnotící úroveň filmů a zajišťující též cenzuru) hodnocení "umělecky obzvláště cenný" a "kulturně cenný". Na X. filmovém festivalu v Benátkách udělila porota filmu cenu Biennale. Forst byl přijat i u Goebbelse, ale požádal jej, aby návštěva nebyla prezentována ve sdělovacích prostředcích.

Po válce natočil DIE SUENDERIN s Hildegard Knefovou. Proti filmu vystoupila velmi ostře katolická církev. Psal se rok 1950 a Forst natočil vztahový film, jehož hrdinkou byla prostitutka Marina, která pomůže těžce nemocnému a osleplému milenci (mozkový tumor) k sebevraždě. V Německu se film dostal až ke Spolkovému správnímu soudu, který ve svém nálezu ze dne 21. prosince 1954 konstatoval, že DIE SUENDERIN je hraný film, považovaný za umělecké dílo, na který nejde uplatnit zákaz šíření. Film navštívilo přes sedm miliónů diváků. V roce 1957 režiséroval WIEN, DU STADT MEINER TRAUEME. Byl to jeho poslední film.

Willi Forst hrál ve 46 filmech. Jako režisér je podepsán pod 20 filmy. V roce 1968 obdržel německou cenu Filmový zlatý pás. Po úmrtí své manželky v roce 1973 se stáhl do soukromí. Zemřel na rakovinu a je pohřben na hřbitově Neustift v 19. vídeňském okrese. V roce 1993 byla na jeho počest pojmenována v Döblingu (19. vídeňský okres) ulice.

ČSFD.cz