Marie Pérennou

Marie Pérennou

Osobnostcsfd.cz

Režisér/ka, Scenárista/ka, Kameraman/ka

Mohlo by vás zajímat
Filmografie

Režisér/ka

2011

La Clé des champs

Film - Rodinný


2004

Příběh Modré planety

Film - Dokumentární


1996

Mikrokosmos

Film - Dokumentární


1987

Le Jeu de l'insecte et de la fleur

Film - Dokumentární

Voyage au pays de l'invisible

Film - Dokumentární


1986

Les Habitants du miroir

Film - Dokumentární


Scenárista/ka

2011

La Clé des champs

Film - Rodinný


2004

Příběh Modré planety

Film - Dokumentární


Kameraman/ka

2004

Příběh Modré planety

Film - Dokumentární


1996

Mikrokosmos

Film - Dokumentární


Host/ka

1991

Bouillon de culture

Seriál - Dokumentární, Talk-show

Životopis

"Naším zájmem je ukazovat krásu přírody a štěstí, které může přinášet."

Přírodopisné filmy jen vzácně nacházejí cestu do programové nabídky nespecializovaných filmových festivalů, případně na plátna artových kin po bok významných uměleckých filmů. To ovšem neplatí pro osobitou tvorbu francouzských biologů, dokumentaristů, fotografů a vnímavých pozorovatelů s duší věčně okouzlených dětí (či jak sami říkají: tvorů s "nedokonalou proměnou") Clauda Nuridsanyho a Marie Pérennou. Ač za svou více jak čtyřicetiletou tvůrčí dráhu - během které plynule přešli od studia nauky o životě, přes fotografii až k obrazům pohyblivým; proces, který v jednom z rozhovorů přirovnali k proměně housenky v dospělého motýla - vytvořily všehovšudy tři celovečerní snímky, řadí se tyto mezi vůbec to nejlepší, s čím je možno se na široširém poli přírodopisné produkce setkat.

Ve svých filmech, které snad nejlépe možno popsat jako mytopoetická přírodní dramata či "přírodní fikce" (tvůrci se vášnivě brání poněkud necitlivému označení dokumentární film), se zaměřují zvláště na říši hmyzu a další měřítkem nevelké obyvatele přírodního světa, jako jsou obojživelníci či plazi. Miniaturní, hemživý svět těchto tvorů vykreslují za užití nejmodernější fotografické techniky, často speciálně navržené a zkonstruované pro potřeby toho kterého filmu, přičemž v duchu goethovské romantické vědy usilují o "poetické, okouzlené vidění přírody". Výsledkem jsou hluboce poetické, jen obtížně zařaditelné filmové meditace, stojící na nejasném pomezí vědy a poezie, které nejenže umožňují prožívat svět v jiném, pro nás vzdáleném prostorovém i časovém měřítku - doslova jako bychom jej nahlíželi pod zvětšovacím sklem či mikroskopem, ale nadto nabízejí radostnou, dětsky bezelstnou oslavu nadčasové krásy přírody ve všech jejích vnímatelných podobách. Jako takové představují imaginativní alternativu ke konvenčním, často vzájemně zaměnitelným přírodopisným filmům a ukazují, že tento přehlížený a především v odborných kruzích nedoceněný žánr nemusí být jen školní pomůckou v hodinách biologie či odpolední výplní televizního programu, ale že může nabídnout skutečně plnohodnotný umělecký, estetický, ba dokonce duchovní zážitek, který snese srovnání i s těmi největšími díly světové kinematografie.

Claude i Marie se narodili v Paříži roku 1946. Claude vyrůstal na pařížském předměstí a než se bezhlavě zamiloval do všeho nekonečně malého, upíral zrak k noční obloze a snil o dráze astronoma. Marie naopak strávila podstatnou část dětství na bretaňském venkově (její otec byl obchodník z bretaňského města Lorient), kde po celé dny nerušeně bloumala po okolí a jako dětští hrdinové v jejich třetím celovečerním snímku La clé des champs (2011) tajila dech nad živoucími zázraky tamních luk, pastvin a lesů. Společný zájem o živoucí přírodu je v šedesátých letech přivedl ke studiu biologie na pařížské Univerzitě Pierra a Marie Curieových. Již coby studenti byli hluboce zaujati obecně filosofickými tématy, zvláště pak otázkou, co to znamená být "naživu", která se o mnoho let později stane živnou půdou, z níž vyklíčí ambiciózní snímek Příběh Modré planety (Genesis, 2001), pojednávající o velkém dramatu života, od jeho skromných a nenápadných počátků až po dnešní okázalou bujnost. Příroda však svérázné dvojici nebyla jedinou vášní - oba také mimořádně silně tíhli ke světu umění; literatury, hudby, fotografie a (nepřekvapivě) najmě filmu, za nímž se pravidelně - zvláště v období dlouhých a ponurých zim - vydávali do proslulé Francouzské cinematéky (La Cinémathèque Française). Ta se, jak podotýkají v rozhovoru s filmovým historikem Scottem Macdonaldem, stala oběma jakousi druhou univerzitou. A bylo to koneckonců právě na půdě cinematéky, kde se budoucí spolupracovníci a manželé poprvé seznámili.

Poté co zdárně ukončili magisterské studium, pokračovali ve studiu postgraduálním. Jejich původním záměrem bylo stát se výzkumníky, ale prvotní setkání s prostředím výzkumných laboratoří přineslo senzitivní, romanticky založené dvojici hořké zklamání. V oné době, tedy zhruba v půli šedesátých let, se v biologickém myšlení coby dominantní, ne-li monopolní diskurs prosadila molekulární biologie - disciplína, která radikálním způsobem obrací pozornost od vnějšího zjevu organismů (který tradičně zkoumala morfologie) na jejich vnitřní, buněčnou a genetickou strukturu a ve své krajní podobě redukuje veškeré živé bytosti - a tedy i krásu a rozmanitost jejich niternosti a vnějších životních projevů - na pouhé pasivní nositele neviditelné genetické informace. Molekulární biologie na dlouhou dobu vytlačila veškeré alternativní pokusy o výklad živého světa, především pak takové, které nahlížejí více než jen technickou, funkční stránku přírody. Vedle niterného nesouhlasu s tímto pohledem na živoucí jevy se ovšem necítili spokojeni ani s inkluzivitou akademického světa, v němž bylo možno publikovat v zásadě jen pro jiné badatele z oboru a dlouhodobě proto toužili uzavřený vědecký svět opustit a sdílet své objevy s druhými. To také nakonec učinili a počínaje rokem 1969 se stali badateli a tvůrci na volné noze.

Jako slavný entomolog a průkopník populárně-naučné literatury Jean-Henri Fabre (1823-1915), který roku 1879 dobrovolně opustil akademický svět a usadil se na venkově v Provence, aby se zde mohl nerušeně věnovat tvorbě svých poetických pozorování ze života hmyzu, se Claude a Marie o bezmála sto let později odstěhovali z Paříže a usídlili v malebné vesničce Salles-la-Source ve Fabreho rodném Aveyronu. Tam, daleko od pařížských kin a rušného velkoměstského života, obklopeni hradbou vysokých vápencových skal, šumnými vodopády, kaskádami a průzračnými prameny se počali věnovat profesionálnímu fotografování přírodního světa. Ve středu jejich hledáčku se ocitly jeho nejmenší, najmě hmyzí obyvatelé, ona - jak by sami řekli - "malá božstva", ve své jinakosti ztělesňující jakési zvláštní, pro dvojici neodolatelné tajemství. Přirozený cit pro krásu obrazu, schopnost zachycovat přírodní skutečnosti osobitým a originálním způsobem a nadto mimořádná technická zdatnost (o to obdivuhodnější, že tvůrci nikdy neprošli formálním fotografickým vzděláním) je na poli přírodní makrofotografie zakrátko vynesla do pozice široce uznávaných autorit. Svou první velkou výstavu uspořádali v pařížském salónu Graphexo již v roce 1972 a roku 1976 získali za své fotografické dílo prestižní, podnes udělovanou Niépcovu cenu (Prix Niépce).

Vedle fotografování věnovali značné úsilí také popularizačnímu psaní (podíleli se na tvorbě zoologických encyklopedických hesel i článků pro přírodovědné revue a magazíny), přičemž vždy kladli velký důraz na to, aby nepsali texty jen čistě vědecké, ale v duchu učení přírodovědce-básníka Alexandera von Humboldt či biologa a filosofa Jeana Rostanda (1894-1977), jehož je zvláště Claude velkým obdivovatelem, mísili vědu s více osobním, imaginativním přístupem – tedy způsobem, který je nepsaným krédem (a jedním ze stěžejních rysů) celé jejich tvorby. Nesporný literární i fotografický talent pak neopakovatelným stylem propojili v tvorbě výpravných, citacemi z děl věhlasných básníků protkaných, publikací, z nichž mnohé se dočkaly vydání a kritického uznání také za hranicemi Francie. Z těchto jmenujme alespoň jejich vůbec první společnou knihu Photographier la nature (1975) či pozdější tituly La Planète des insectes (1983) a Eloge de l'herbe (1988). Zmíněné knihy jsou sice vesměs věnovány obyvatelům hmyzí říše, dvojice však se stejnou láskou a zanícením pojednávala taktéž o jiných formách přírodního bytí - jedna z jejich nejkrásnějších knih La métamorphose des fleurs (1997), jejíž název je inspirován Goetheho přelomovou botanickou esejí Metamorfóza rostlin z roku 1790, vypráví pomocí vytříbených makrofotografií o jednotlivých fázích životního cyklu celkem osmnácti druhů divokých květin - kosatců, sedmikrásek, blatouchů, vlčích máků, chrp, bodláků či pampelišek, kdežto jiná (která by nepochybně nadchla H. D. Thoreaua, pokud by měl možnost do ní nahlédnout) je zasvěcena půvabům divokého ovoce. Jak rostliny, tak divoce rostlé plody přitom tvůrci nahlížejí jako objekty výsostně estetické povahy - neboli, jak sami říkají: "jako malé skulptury, přírodní umělecká díla".

Postupem času si začali pohrávat s myšlenkou, že by o přírodě a jejích drobných národech mohli také natáčet filmy - byli přesvědčeni, že právě takto by mohli jednoduše stmelit své dvě největší životní vášně: totiž přírodu a film. K tomu se jim naskytla příležitost, když je v osmdesátých letech kontaktovala Marlyse de la Grange (1934-1992), vedoucí tehdejšího proslulého televizního programu Les animaux du monde (Zvířata světa), se záměrem o jejich fotografické tvorbě natočit krátký televizní dokument. Claude a Marie do zamýšleného programu poskytli obrazy zvířat, které toho času začali pořizovat v okolí svého venkovského sídla na 16mm kameru značky Beaulieu a tato počáteční spolupráce nakonec vedla ke vzniku tří úspěšných šestadvacetiminutových snímků pro francouzskou televizi Antenne 2. A to konkrétně snímků Les Habitants du miroir (1986) o mikroskopické fauně skrývající se v jediné kapce vody, Le jeu de l'insecte et de la fleur(1987) o těsném poutu mezi květinou a jejím opylovačem a Voyage au pays de l'invisible (1987) o výpravě do světa vodního planktonu. Třebaže měli při tvorbě těchto snímků značnou tvůrčí volnost, film od filmu pociťovali narůstající nepohodlí se stylistickými omezeními televizního formátu, konkrétně s limitující délkou na straně jedné a obecně nemožností experimentovat s netradičními formami vyjádření na straně druhé. Protože jim tato omezení bránila plně vyjádřit to, co jakožto autoři měli skutečně na srdci, upřeli svou pozornost k tvorbě celovečerních filmů, nad kterými mohli mít plnou kontrolu.

Za jejich skutečně první autorský snímek tak možno považovat až magickou "luční operu" Mikrokosmos (plným originálním názvem Microcosmos: Le peuple de l'herbe) z roku 1996. Pod tímto jednoduchým, leč chytlavým názvem se ukrývá místy až surreálně působící filmová odysea mezi listy a stébla zdánlivě všedního lučního společenstva kdesi v jihofrancouzském Aveyronu, ve které za užití speciálních makroobjektivů a prakticky bez mluveného komentáře (až na úvodní lyrické entrée, které namluvil producent filmu Jacques Perrin) líčí fiktivní průběh jednoho dřímavého letního dne - od chladného rána, přes polední výheň, noční aktivity až po rozbřesk následujícího dne - z perspektivy tamní zvířecí a rostlinné drobotiny. Tento omamně krásný, bzučivý, šelestivý, životem planoucí "paralelní svět" přitom vykreslují jako umenšený obraz celého vesmíru, krajinu z neznámé, dosud neprobádané planety. Práce na tomto ambiciózním celovečerním debutu zabrala dvojici několik dlouhých let, mimo jiné i z důvodu, že bylo nutné vyvinout a zkonstruovat zvláštní zařízení pro dálkově ovládaný pohyb kamery, které by jí umožnilo natáčet v úrovni hmyzích protagonistů bez rušivých otřesů a omezení pohybu. Snímek zaznamenal velký mezinárodní úspěch a (jen) na domácí půdě byl nominován na osm filmových cen Cézar (jakási francouzská obdoba Českých lvů či amerických cen Akademie), z nichž pětici - a to v kategoriích Nejlepší kamera, hudba, střih, producent a zvuk - se mu podařilo získat. Jako jeden z mála přírodopisných filmů byl uveden (ač mimo soutěž) na festivalu v Cannes a podnes se řadí - společně se snímky Ptačí svět (Le Peuple migrateur, 2001) a Putování tučňáků (La Marche de l'empereur, 2005) - mezi jedny z nejúspěšnějších a nejlépe hodnocených filmů o přírodě vůbec.

Po Microcosmu následovala téměř desetiletá tvůrčí odmlka, kterou však z větší části vyplnili přípravou dalšího celovečerního snímku - měřítkem sice rozmáchlé, ale v jádru intimní meditace o původu vesmíru a života Příběh modré planety (v originále Genesis, 2004), v níž ústy lidového afrického vypravěče, takzvaného griota (v podání Sotiguie Kouyatého, černošského herce původem z Mali) přemítají o obecných zákonitostech živoucí skutečnosti a zcela bez užití nákladných digitálních triků evokují procesy natolik tajuplné a zázračné, jako je vznik prostoru a času, formování Země či evoluce všeho živého. Navzdory tomu, že v tomto snímku obrátili pozornost od mikrokosmu jediné louky k makrokosmu veškeré pozemské existence, základní princip jejich tvorby - tedy snaha prostřednictvím filmové řeči oživovat náš pohled na věci zdánlivě odkouzlené - zůstal nedotčen. A to je případem i jejich zatím posledního společného filmu: polodokumentárního rodinného snímku La Clé des champs (2011), který je prvým zavítáním autorské dvojice do široširých vod hrané produkce. Okouzlující, pohádkově lazený snímek, jehož námět čerpá z Claudových i Mariiných vzpomínek na dobu dětství (a v němž se organicky - jako toky dvou toulavých řek - spojují dvě ústřední tendence jejich tvorby; čarovný svět dětství a zvýšená vnímavost vůči přírodě), vypráví veskrze jednoduchý příběh, v němž dvě malé děti - chlapec a dívka - prožívají během osamělého léta na slunném francouzském venkově první lásku a zároveň objevují přírodní bohatství malého rybníčku ukrytého mezi svažitými loukami a pastvinami. Snímek získal dvě nominace na 7. ročníku MFF pro děti a mládež Mon Premier a jako mimosoutěžní titul se objevil v oficiálním výběru na 68. ročníku Benátského filmového festivalu. Celkově se však - snad díky svému nepokrytému zacílení na dětského diváka - dočkal doma i v zahraničí spíše okrajové pozornosti a na objevení svých nezpochybnitelných kvalit mezi širším okruhem (nejen) přírodymilovného diváctva tak tento nenápadný klenot dosud čeká.

Luděk "Lavran" Čertík

Komentáře - zatím bez komentáře

Tyto stránky jsou chráněny reCAPTCHA a platí zásady ochrany osobních údajů a smluvní podmínky společnosti Google.