Miloš Preininger

Miloš Preininger se narodil 10. února 1927 ve Zbirohu. K herectví se připravoval soukromě u herce Národního divadla Jaroslava Průchy. Jako herecký profesionál začal až po druhé světové válce, kdy se stal členem Pražského divadla pro mládež (1946 – 1947) a hostoval v Divadle na Vinohradech (1947).

Po krátké zastávce v olomouckém Městském divadle (1947 – 1951) se až do svého náhlého úmrtí stal mnohaletým členem Krajského oblastního divadla – od roku 1962 Divadla Vítězného února, Klicperova divadla v Hradci Králové (1951 – 1986), kde si vyzkoušel i práci režisérkou. Královehradecké scéně sloužil věrně pětatřicet let.

Miloš Preininger byl charakterním hercem, který se z milovnických a mladických rolí postupně přehrával do starších mužů a hrdinů v komediálním, dramatickém, tragikomickém a tragickém repertoáru domácího a světového, moderního i klasického. Ke svým postavám přistupoval pomocí všech uměleckých a taktéž výrazových prostředků, práce a postavení těla, mimiky, gest, pohybů a gestikulace, postavy i obličeje.

Už během počátků své divadelní dráhy se objevoval jako On a číšník („Čínská zeď“), Hetmanov („Poušť rozkvete“), Grekov („Nepřátelé“), Šolín („Duchcovský viadukt“), Antonio („Večer Tříkrálový“), Francek („Maryša“), Ilčík („Jánošík“), Čackij („Hoře z rozumu“), Kornel („Matka“) i Radúz („Radúz a Mahulena“).

Od 50. let se do let 60. postupně objevoval v titulech „Revizor“ (Chlestakov), „Kutnohorští havíři“ (Vít a Havel), „Čokoládový hrdina“ (Nikola), „Hadrián z Římsů“ (Hadrián), „Richard III.“ (Hastings), „R. U. R.“ (Hallemeier), „Balada z hadrů“ (Nezaměstnaný a Sermoise), „Maškaráda“ (Neznámý), „Třetí sestra“ (Pan Klement), „Bouře“ (Ferdinand), „Škola pomluv“ (Josef), „Lišák Pseudolus“ (Harpax), „Svatá Jana“ (Richard), „Lucerna“ (Zajíček), „Třetí přání“ (Petr), „Don Carlos“ (Domingo), „Cesta kolem světa za 80. dní“ (Paspartout), „Zadržitelný vzestup Artura Uie“ (Givola), „Válka s mloky“ (Onoshito), „Zkrocení zlé ženy“ (Hortensio), „Naše drahé děti“ (Marco), „Bílá nemoc“ (Sigelius), „Othello“ (Lodovico) apod.

Dále byl Porotcem č. 4 („Dvanáct rozhněvaných mužů“), Mlátem („Každý něco pro vlast“), Dusselem („Deník Anny Frankové“), Mikulim („Strakonický dudák“), Lennoxem („Macbeth“), Volatejem („Na dně“), Velitelem („Manon Lescaut“), Ředitelem („Mam’zelle Nitouche“), Voltimandem a Hercem („Hamlet“), Larkinem („Král Krysa“), Generálem („Thyl Ulenspiegel“), Gusmanem („Don Juan“), Molnárem („Kočičí hra“), Čumilem a strážníkem („Pygmalión“), Profesorem („Loupežník“) aj.

Na divadle v Hradci Králové působil i jako asistent režie („Sláva“, „Richard III.“, „Naše drahé děti“, „Figarova svatba“ či „Kočičí hra“) a samostatný režisér („Dva na houpačce“, „Chuť medu“, „Postavení mimo hru“ nebo „Tři na lavičce“).

Téměř celou svojí divadelní kariéru strávil na mimopražských jevištích, zejména v Hradci Králové. Proto se do filmových ateliérů postupně vracel jen zřídka a v malých postavách. Miloš Preininger debutoval jako dvaceti dvouletý jako dělník Jan Opavský v dramatu režiséra K. M. Walló VELIKÁ PŘÍLEŽITOST (1949).

Po třinácti letech byl pověřen úkolem chataře V Zátiší Outraty v dramatu VÁNICE (1962) Čeňka Duby a za rok tatínka v dětském snímku Pavla Hobla MÁTE DOMA LVA? (1963). Jeho vnější podoby využil režisér Otakar Vávra pro historickou postavu státního tajemníka ministerstva zahraničních věcí Vlado (Vladimíra) Clementise v „dokumentární“ rekonstrukci z revolučních květnových dnů konce druhé světové války OSVOBOZENÍ PRAHY (1975).

Naposledy se s diváky po sedmi letech rozloučil roličkou vrátného v kriminálce Jana Schmidta SMRT TALENTOVANÉHO ŠEVCE (1982) s Jiřím Kodetem v titulní úloze. Zbylé necelé čtyři roky před svým skonem se už před filmové kamery nestihl dostat. Miloš Preininger pracoval též pro rozhlas (př. „Bosá balada“ 1975) a okrajově i s Československou televizí.

Svému hereckému povolání se snažil věnovat plně až do konce svého života. Donedávna se vědělo pouze, že Miloš Preininger zemřel někdy v 80. letech. Nakonec tento herec a režisér zemřel 18. února 1986 v Hradci Králové, pouhých osm dní po svém devětapadesátém jubileu. Na svém kontě zanechal přes dvěstě divadelních postav a pouze pět filmových kreací.

Jaroslav "krib" Lopour