Alexandr Ptuško

Kouzelník, tak nám ještě dnes připadá Alexandr Lukič Ptuško, jeden ze dvou nejvýznamnějších ruských režisérů hraných ale i loutkových a kombinovaných pohádek. Narodil se 19. dubna 1900 v Lugansku v rodině sedláka. Studoval v reálném učilišti, poté pracoval jako herec a umělecký scénograf v místním Národním domě (nyní oblastní Dům kultury železničářů) a jako korespondent novin ´Doněcká kočegarka´.

V letech 1923-26 studoval v Moskevském institutu národního umění. Až po vystřídání mnoha profesí (a získání mnoha zkušeností, které později uplatnil ve své práci) našel uplatnění ve filmu. Od roku 1927 začal pracovat jako umělecký animátor a režisér kreslených filmů a výtvarník loutek pro animace. V roce 1928 debutoval jako režisér série animovaných filmů, jejichž hrdinou byla loutková postava Bratiškina, která se později stala hrdinou i kreslených pohádek. V roce 1932 režíroval první zvukový animovaný film VLASTELIN BYTA, což je navzdory vznešeně znějícímu názvu, příběh o nespokojeném nájemníkovi. Nejvýznamnější z jeho díla z třicátých let je film NOVÝ GULLIVER (19335) na motivy románu Jonathana Swifta, kde s živými herci hraje i 1500 loutek. Hlavní role se zhostil Vladimir Konstatninov, pro kterého to byla z důvodu jeho předčasné smrti role jediná. V tomto snímku bylo použito mnoho nových technik kombinovaného filmu. Jeho tvorba pokračovala loutkovými a kombinovanými filmy podle pohádek známých autorů, do začátku války tak vznikla loutková POHÁDKA O RYBÁŘI A RYBCE (1937) podle Puškinovy předlohy, VESELÍ MUZIKANTI (1938) na motivy pohádky bratří Grimmů Brémští muzikanti, a ZLATÝ KLÍČEK (1939) podle knížky Alexeje Tolstého.

V době Druhé světové války režíroval filmy s válečnou tématikou CHLAPÍK Z NAŠEHO MĚSTA (1942), o mladém tankistovi, NEBE MOSKVY (1944), podílel se jako režisér bitevních scén i na filmu ZOJA.

Po válce začal natáčet hrané pohádky na motivy lidových pohádek, bylin i podle knih známých autorů. Bezprostředně po válce, navíc z důvodu poničení ruských filmových ateliérů v ateliérech pražského Barrandova, vznikla pohádka KAMENNÝ KVÍTEK (1946) o lásce brusiče Danila a Kateřiny; pohádka získala mezinárodní ohlas, byla oceněna v roce 1946 na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes, oceněna byla však i doma a to Stalinskou cenou, v roce 1956 režisér za film získal čestný diplom na Mezinárodním filmovém festivalu v Jugoslávii. Dalším pohádkovým příběhem byl film SADKO (1952) vycházející z bylin. Tato pohádka se Sergejem Stoljarovem v hlavní roli a Lidijí Vertinskou v nezapomenutelné roli ptáka fénixe získala cenu stříbrný lev na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Zejména u scén s fénixem a z podmořského světa je patrné, že Ptuško byl nejen výborný filmový vypravěč, ale byl i mistrem triků. Dalším filmem čerpajícím z bylin byl ILJA MUROMEC (1956), který kromě toho, že se jedná o první ruský širokoúhlý film vyniká i mimořádným počtem komparzistů, kteří se zúčastnili bojových scén. I zde se dostal ke slovu Ptuško – animátor, ve scéně s drakem, ale především ve scéně, kdy Vasilisa tká ubrus chleb a solka. Tento film byl oceněn v roce 1958 na Mezinárodním filmovém festivalu v Edinburghu. Ptuško nerežíroval výhradě filmy podle domácích motivů, pro další film sáhl po finském eposu Kalevala a tak za účasti ruských ale i finských herců vznikl film SAMPO (1959).

V závěru života Ptuško natočil dva filmy podle příběhů Alexandra Sergejeviče Puškina. V roce 1966 vznikla POHÁDKA O CARU SALTÁNOVI a v letech 1971-72 RUSLAN A LUDMILA. I v těchto pohádkách, kde s velkou pokorou a citem převedl na filmové plátno veršovanou předlohu, projevil svou osobitost a schopnost vytvořit triky a animace, které z příběhu udělají opravdovou kouzelnou pohádku. V Pohádce o caru Saltánovi jsou to především scény probouzejícího se města a tančící kouzelná veverka, v Ruslanovi a Ludmile souboj s obří hlavou, kouzla čarodějky Nainy a let Černomora s Ruslanem. Film Ruslan a Ludmila získal po režisérově smrti na Mezinárodním filmovém festivalu dětských filmů v roce 1976 speciální cenu.

Ptuško nebyl pouze animátor a režisér, věnoval se i psaní scénářů a to nejenom pro své filmy, ale i k filmům jiných režisérů, např. byl autorem scénáře filmu Vij. Triky a animace nejenom vytvářel, ale tento obor i přednášel na VGIK a napsal k této problematice i několik knih.

Roku 1969 se stal Národním umělcem SSSR. Zemřel 6. 3. 1973 v Moskvě, pohřben je na Novoděvičském hřbitově. Jeho hrob svou pohádkovou stylizací upoutává už z dálky.

Eva "Jezinka.Jezinka" Nováková