Bobby Driscoll

Robert Cletus Driscoll byl prý rozeným hercem. Byl jediným synem prodavače a učitelky, a Hollywood jej objevil ve věku 5 let díky návštěvě kadeřnictví. Syn kadeřníka byl totiž dětským hercem a Driscolla doporučil na casting filmu Lost Angel (1943) od MGM. Driscoll roli dostal, a po tomto dvouminutovém debutu rychle následovaly nabídky na role ve filmech Pět Sullivanů (1944) nebo So Dear to My Heart (1948). Hollywood si bystrého chlapce s andělským pohledem rychle zamiloval a nabídky se hrnuly.

V roce 1949 přišla hlavní dětská role v noir thrilleru Křik chlapce (1949). Za tuto roli obdržel v roce 1950 ve věku 12 let Academy Juvenile Award, cenu přezdívanou „dětský Oscar“. Následně se zhostil role Jima Hawkinse ve filmu Ostrov pokladů (1950), jenž se stal mezinárodním hitem.

Začátek 50. let přinesl Driscollovi vstup do studia Walta Disneyho a jeho hvězda slávy stoupala strmě vzhůru. Driscoll se stal prvním hercem, se kterým studio Walt Disney podepsalo smlouvu dokonce na sedm let dopředu. Driscoll zvtárnil například hlavní roli ve filmu Song of the South (1946), jenž kombinuje živé herce a animované prostředí, a také propůjčil svůj hlas postavě Goofyho Juniora. Největším úspěchem v jeho kariéře byla ale role Petera Pana ve stejnojmenném filmu z roku 1953. Driscoll byl prvním chlapcem, který roli Petera Pana ztvárnil, posloužil i jako model pro live-action předtáčky. První filmový hlas Petera Pana samozřejmě patří rovněž Driscollovi.

Několik týdnů po premiéře Petera Pana ale přišel šok. Studio Walt Disney Driscollovi smlouvu předčasně ukončilo, o celé tři roky. Driscoll byl totiž v pubertě, jeho hlas již nebyl tak dětský, jak byli diváci a tvůrci zvyklí, a jeho andělská tvář nebyla s akné již tak půvabná a líbivá. Rodiče jej odhlásili z herecké školy a přemístili jej na státní střední školu. Driscoll se stal terčem posměchu, zhoršil se mu prospěch a v 17 letech začal užívat drogy.

V roce 1957 měl Driscoll jen dva malé výstupy v televizi, angažmá sháněl i v rádiu. Od své dětské herecké minulosti se distancoval a změnil si umělecké jméno z „Bobby“ na „Robert“.

Následovalo pár menších rolí, několik zatčení za držení marihuany, výtržnictví či ohrožování zbraní. V roce 1961 nastoupil do léčebny v Kalifornii. Po odchodu se nechal slyšet: „Zjistil jsem, že vzpomínky nejsou zrovna užitečné. Nosili mě dříve jak na stříbrném podnose – než mě odhodili na smetiště.“

Konec života Roberta Driscolla bohužel disneyovskou pohádku nepřipomíná. Navíc se nápadně podobá zápletce filmu Křik chlapce (1949), v němž Driscoll coby malý chlapec objeví mrtvolu muže v troskách činžovního domu na Manhattanu. V březnu 1968 našli bezvládné tělo Roberta Driscolla v opuštěném činžovním domě na Manhattanu dva chlapci. Ležel na dětské postýlce, obklopen lahvemi piva a náboženskými letáky, bez občanského průkazu a známek cizího zavinění. Pitva odhalila poškození tepen v důsledku dlouhodobého užívání heroinu. Byl považován za bezdomovce a nebylo jak ověřit jeho identitu, pohřben byl proto jako „John Doe“ do masového hrobu na Bronx’s Hart Island, kde končili oběti tuberkulózy, AIDS a později i koronaviru. Jeho identita byla zjištěna až o rok a půl později, když se jej snažil vyhledat jeho umírající otec. „Nikdy se zcela nevzpamatoval z toho, že na něj Hollywood zanevřel,“ řekl přítel a herecký kolega Billy Gray.

Za svůj krátký, 31letý život, stihl zplodit 3 děti a dvakrát se oženit. Jeho slávu připomíná hvězda na hollywoodském chodníku na 1560 Vine Street.

Alena "Alfréda" Čadová