La Jana

Narodila se ve Vídni, jako nemanželská dcera své matce Anně Niederauer, která sloužila jako hospodyně u zlatníka Heinricha Hiebela. V roce 1907 se rodina přestěhovala do Frankfurtu nad Mohanem. Po dvou letech zde její rodiče uzavřeli manželství. Za další rok uznal Heinrich Hiebel otcovství Henriette a její starší sestry úředně, zápisem do matrik narození. Henrietta, které říkali také Henny, začínala jako baletka v opeře. První umělecké kroky učinila v dětském operním baletu ve Frankfurtu. Své učitele udivovala pílí a tvrdou sebekázní. Velmi rychle dospěla. Od šestnácti let tančila za gáži 100 marek měsíčně v revuích. V Paříži se seznámila s maďarským hercem a režisérem Gézou von Cziffra. Ten ve svých memoárech vzpomíná, že doporučil La Jenu německému filmovému režisérovi a producentovi Friedrichu Zelnikovi. Jiné prameny hovoří o tom, že angažmá v Berlíně získala, po úspěchu, kdy musela narychlo zastoupit nemocnou hvězdu drážďanské revue Claire Bauroffovou.

Jako její první film uvádějí filmografie snímek z roku 1925 WEGE ZU KRAFT UND SCHÖNHEIT. Němý, 100 minutový, propagující sport, cvičení a zdravý životní styl byl na svou dobu velmi odvážným snímkem. Na konci 17 minuty po titulku: „Harmonické proporce těla, byly ideálem starověkého Řecka.", přichází na scénu tři herečky a svléknou se. Poprvé ale stála před kamerou již v roce 1920. Vedle Hanse Alberse a Karin Swanström začala natáčet švédský film UM SEINE EHRE (1928).

V roce 1926 se La Jana zasnubuje s německo-rakouským hercem a divadelním režisérem Ulrichem Bettacem. Jejich vztah se po čase rozpadá. V roce 1930 hraje ve svém prvním zvukovém filmu DIE WARSCHAUER ZITADELLE. Jednalo se o revoluční, v Polsku se odehrávající drama. Její role ve filmu jsou však vedlejší, převážně role filmových tanečnic. La Jana zůstává nadále věrná revuím, kde zažívá bouřlivý úspěch. Roku 1933 vystupuje ve Stockholmu, o rok později v Londýně. Účinkuje v pořadech „Shows An und Aus", „Casanova" a „Die schöne Helena". Po uvedení revue „Casanova", kde učinkovala polonahá se stala v Berlíně „události dne". Německý tisk psal: „...vystoupení La Jany sledovalo s úžasem 590 platících diváků a její kostým." V jejím bytě ji pravidelně navštěvuje korunní princ Wilhelm von Preußen. Veřejným tajemstvím nebyl ani její vztah k operní hvězdě Michaelu Bohnenovi, či říšskému ministrovi Josephu Goebbelsovi. Její devatenáctý film z roku 1937 TRUXA (TRUXŮV ZÁHADNÝ PŘÍPAD) ji vynesl mezi německé filmové hvězdy a přinesl světovou slávu napříč kontinenty. Od tohoto okamžiku natáčela každý rok jeden, nebo více filmů. Představovala v nich z velké většiny exoticky, obrazu „árijské ženy" neodpovídající typy.

V roce 1937 odjíždí s filmovým štábem režiséra a producenta Richarda Eichberga do Indie. V Udajpůru a Maisúru natáčí během tří měsíců exteriéry k dvojdílnému dobrodružnému filmu DER TIGER VON ESCHNAPUR (TYGR Z EŠNAPURU, 1938) a DAS INDISCHE GRABMAL (INDICKÝ HROB, 1938). Hrála druhou hlavní roli vedle (dnes téměř neznámé) Kitty Jantzenové. Část dotáček se realizovala v Rüdersdorfu u Berlína. Pro interiéry byly vybrány filmové ateliéry v Berlin-Johannisthalu, kde byl postaven „indický pohádkový svět". Zajímavou historkou z natáčení byl osmimetrový skok Seppa Rista, hrajícího milence La Jany. Herec po dopadu do vody narazil na velkou vodní želvou, která jak velmi sarkasticky podotkl anglický tisk: „byla právě doma". Než jej stihli zachránit, napil se vody. Později byl hospitalizován s život ohrožujícími průjmy v bombajské nemocnici. Jeho roli převzal Gustav Diessl. O další rozruch se postaral Alexander Golling, hrajícího prince Raminagiho. Šestnáct dní chodil z maskérny na plac poctivě nalíčen, v turbanu a těsné uniformě. Sedmnáctý den měl vedra plné zuby. O přestávce sundal turban a ...... mezi přihlížejícími vesničany vypukly tříhodinové náboženské nepokoje. Poprvé v životě viděli blonďatého Inda. Film měl obrovský úspěch. Promítal se i po ukončení druhé světové válce. Byl zkrácen a uváděn pod novým názvem INDISCHE RACHE. Další pozornost na sebe strhla rolí Silvie Castellani ve filmu MENSCHEN VOM VARIETÉ (LIDÉ Z VARIETÉ, 1939).

La Jana podepsala na konci roku 1939 smlouvu na sérii divadelních turné pro německé vojáky. Její sláva měla být magnetem pro publikum. V únoru 1940 onemocněla oboustranným zápalem plic. Podle úmrtního listu zemřela 13. března 1940 v 19:05 hodin. Slavnostní premiéry svého posledního filmu STERN VON RIO (HVĚZDA Z RIA, 1940) se nedožila a byla pohřbena na lesním hřbitově Dahlem v berlínském okrese Steglitz-Zehlendorf. Podle poválečných fám byla zavražděna tajnou službou. Herečka údajně pomáhala svým židovským kolegům opustit Německo a stala se pro režim nepohodlnou. O hrob se staral místní zahradník a její fanoušek, pan Hermann Wendt do doby, než byl po válce zrušen z důvodu nezaplacených poplatků. Její sestra Anna, provdána Bittlinski, byla operní pěvkyní (sbor, později 2. soprán) a válku přežila. Nový hrob byl zřízen po roce 1956 a je tedy symbolický.

Již jsem se zmínil, že La Jana velmi rychle dospěla. Podle Frankfurter Neue Presse porodila jako čtrnáctiletá 14. srpna 1929 na Hubertově klinice v Berlíně-Lichtenbergu syna. Pokud si spočítáte dobu početí, musíte pochopit, že zveřejněním by vypukl skandál. S otcem dítěte přerušila kontakt. Do roku 1938 vychovával jejího syna Alexander Heliopolis. Poté si herečka pronajala v Berlíně větší vilu. Byla již natolik slavná, že se k synovi přiznala a žili společně rodinným životem. Čtrnáct let po její smrti se na opuštěné scéně zjevuje Herbert Schmid. Podvodník, který se vydával za jejího zemřelého syna Petera Paula Hiebela. Později byl odsouzen pro podvod a padělání veřejné listiny (rodného listu).

La Jana se měnila z filmová tanečnice v charakterní herečku a filmovou hvězdu. Její umělecké jméno znamená v jednom z indických jazyků „Říše květin". Ale osud ji nedopřál více času.

ČSFD.cz

Komentáře - zatím bez komentáře