Gennaro Righelli

Gennaro Righelli patřil k významným italským režisérům první poloviny 20. století, čestnou pozici mu dodnes zajišťuje realizace prvního italského zvukového filmu, neúnavně pracoval až do období po druhé světové válce. Narodil se v Salernu na jihu Itálie, oba jeho rodiče – Angelo Righelli a Maria Galassi – byli herci a působili v Neapoli. Díky rodičům se Gennaro již od roku 1902 věnoval divadlu, zhruba o deset let později přesunul své aktivity do světa filmu a v roce 1911 začal jako režisér pracovat pro římskou společnost Cines. Se svou tehdejší manželkou, herečkou Marií Mauro, pak o dva roky později přešel pod společnost Vesuvio Films, která měla působiště v Neapoli.

Kromě režie Righelli ve svých prvních filmech často i hrál, z počátků jeho tvorby připomeňme alespoň adaptaci Schillerova dramatu NEVĚSTA MESSINSKÁ (La fidanzata di Messina, 1911), na osvědčené divadelní nebo literární předlohy se ostatně spoléhal i ve svých dalších filmech. Početně zvýšený import amerických filmů po první světové válce vrhl italskou kinematografii do krize, která donutila některé režiséry k odchodu do zahraničí. Byl mezi nimi i Righelli, který zamířil do Německa, kde s významnou herečkou Marií Jacobini (1892-1944), založil vlastní společnost Maria Jacobini-Film GmbH.

Righelliho prvním filmem natočeným v Německu byl LA BOHÈME – KUNSTLERLIEBE (1923), kde – stejně jako v dalších filmech – hrála hlavní roli Maria Jacobini, která se v roce 1925 za Righelliho provdala. Z dalších Righelliho německých filmů připomeňme orientální příběh ŠEJKOVA KOŘIST (Frauenraub in Marokko, 1928), který do distribuce převzala i československá kina. Významným úspěchem byl i TAJEMNÝ KURÝR (Der Geheime Kurier, 1928), adaptace Stendhalova románu Červený a černý s ruským hercem Ivanem Mozžuchinem v hlavní roli.

Po návratu do Itálie měl Righelli již pověst zručného filmaře, který dokázal reagovat na poptávku publika, zároveň ale neklesal pod vyšší průměr dobové produkce. V roce 1930 začal v Itálii natáčet film PÍSEŇ LÁSKY (La canzone dell′amore, 1930), který měl být jedním z prvních italských zvukových filmů. Do kin měl původně dříve přijít Blasettiho taktéž ozvučený film VZKŘÍŠENÍ (Resurrectione, 1931), který se nakonec ale premiéry dočkal až na jaře následujícího roku. PÍSEŇ LÁSKY, natočená podle předlohy Luigiho Pirandella, měla premiéru 7. října 1930 a jako první zvukový film domácího původu zaznamenala pochopitelně obrovský úspěch.

V následujících letech natočil Righelli řadu filmů různých kvalit, nevyhnul se ani nenáročným komediím a průměrným melodramatům a tyto filmy jej dnes řadí mezi tvůrce tzv. éry bílých telefonů. Znovu ale točil podle kvalitních předloh, opět to byl například Luigi Pirandello (ROZMYSLI SI, JAKOUBKU – Pencasi Giacomino, 1937). Významnou položkou v Righelliho filmografii jsou historické filmy, například za drama SOŇA: ROMÁN RUSKÉ VELKOKNĚŽNY (Hanno rapito un uomo, 1938), mu vyneslo cenu za nejlepší režii na festivalu v Benátkách. Z dalších podobných titulů připomeňme CHOVANKY ZE SAINT-CYR (Le educande di Saint-Cyr, 1940), kde jeho manželka Maria Jacobini hrála francouzskou císařovnu Josefínu.

Ještě po druhé světové válce se Righellimu podařilo zaujmout diváky dvěma na sebe navazujícími komediemi PRYČ S BÍDOU (Abbasso la miseria, 1945) a PRYČ S BOHATSTVÍM (Abbasso la ricchezza, 1946) s Annou Magnani v hlavní roli. Posledním filmem KRÁLŮV KURÝR (Il corriere del re, 1947) se po dvaceti letech vrátil ke Stendhalově románu Červený a černý; tento film viděly v italských kinech bezmála čtyři milióny diváků.

Gennaro Righelli zemřel v Římě 6. ledna 1949 ve věku 62 let. U filmu se později uplatnili jeho vnuci Luciano Martino (*1933) a Sergio Martino (*1938), oba režiséři. Jejich matka Lea Righelli pocházela z Gennarova prvního manželství a v několika němých filmech hrála jako dětská herečka.

Pavel "argenson" Vlach