Gustav Ucicky

Gustav Ucicky se narodil v Praze jako nemanželské dítě Marii Učické, tou dobou modelka u rakouského malíře Gustava Klimta. Přesto je některými prameny toto otcovství zpochybňováno. Sám Ucicky si roku 1925 nechal vypracovat znalecký posudek z oboru grafologie. Jako podklady předložil korespondenci mezi Marii Učickou a Gustavem Klimtem. Závěr posudku zněl, že dopisy pochází od svých pisatelů z uvedených časových období. Ucicky absolvoval ve Vídni Norbertinum a poté studoval c. a k. vojenský geografický institut. Jeho sen bylo herectví. Od roku 1916 se reprezentoval jako herec produkční společnosti Sascha-Film, poté vyměnil hereckou kariéru za kameru.

Tehdejší hlavní kameraman Hans Theyer byl bez pomocníka (už tehdy se natáčelo na více kamer a kameramani pracovali jako osvětlovači) a tak si Ucicky vytkl další cíl - stát se pomocným kameramanem. Velmi rychle se vypracoval, získal renomé a později byl dokonce jedním z oficiálních kameramanů na pohřbu Františka Josefa. Roku 1917 byl povolán do armády a stal se osobním kameramanem nového císaře Karla. Dokumentoval jeho státní návštěvy a měl na starosti filmový archív. Po válce pokračoval v práci u Sascha-Filmu. Zde roku 1919 debutoval jako kameraman filmem DÁMA S ČERNOU RUKAVIČKOU, režisérem byl Michael Curtis, tehdy ještě Kertesz (CASABLANCA, 1942). Další filmy natáčel pro společnost Rexa- a Veritas-Film GmbH. Roku 1922 pracoval jako kameraman na filmu SODOM UND GOMORRHA.

Jako charismatický muž musel řešit i problém s„cherchez la femme“. Po mnoha vztazích dal přednost Hilde Ptakove, kterou si po sňatku 23. prosince 1923 odvezl do svého domu na vídeňské Buchleitengasse. Hilde Ptakova se pod Ucickym vedenim proměnila v herečku Betty Bird. Jedná se o jednu a tu samou osobu. Tři roky nato začal Ucicky režírovat. Společně s Karl-Hansem Leiterem, Walterem Reischem a Arturem Bergerem natočil milostné drama TANEČNICE Z MASKOU s Anny Ondra a Igo Symem. Roku 1927 režiséroval samostatně film ze zločineckého prostředí CAFÉ ELECTRIC. Šlo o první hlavní role pro Marlene Dietrich a Williho Forsta. Roku 1928 vzbudil zájem UFY a osud jej zavál do Berlína, kde dostal nabídku k režii filmu DER STRÄFLING AUS STAMBUL. Po premiéře jej kritika označila za mladého a moderního režiséra a před Ucickym se rýsovala oslnivá kariéra, jeho spolupráce si cenil i produkční Erich Pommer.

Roku 1930 následoval HOKUSPOKUS, natočen i v anglické verzi s Laurencem Olivierem v hlavní roli a DAS FLÖTENKONZERT VON SANS-SOUCI. Jen několik dní před jeho premiérou byl úřady zakázán NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID. Část tisku se pozastavovala nad tím, že protiválečný film byl zakázán, kdežto válku oslavující byl povolen. Následoval napoleonským válkám věnovaný YORCK a jeden z prvních „ponorkových“ filmů MORGENROT. Roku 1941 režiséroval protipolský HEIMKEHR s Paulou Wessely v hlavní roli. V období let 1933 až 1957 navázal spolupráci ze scénáristou Gerhardem Menzelem, jejímž výsledkem bylo třináct filmů. Válečná tvorba tohoto tvůrčího dua se nesla v duchu národního socialismu. Ať už to byl zmiňovaný HEIMKEHR, který stál Paulu Wessely málem kariéru, či pozdější DAS HERZ MUß SCHWEIGEN. Roku 1940 natočily film DER POSTMEISTER, který měl premiéru 25. dubna 1940. Po napadení Sovětského Svazu byl film okamžitě zakázán. Líčil Rusko a jeho lid v tom nejlepším světle. (Je nutno si uvědomit, že ruská šlechtická krev byla z čtvrtiny německá krev. Ruská šlechta si vybírala nevěsty v německých zemích, včetně careven. Mezi Ruskem a německými státy, později Německem vládlo 400 leté přátelství a spojenectví, které bylo přerušeno první světovou válkou. Po jejím ukončení oba státy spojenectví obnovily.)

Po válce se k filmování vrátil roku 1947 nicneříkajícím muzikálem SINGENDE ENGEL, ale roku 1950 natočil CORDULA. Byla to šestá spolupráce Pauly Wessely a Ucickeho. Příběh z roku 1917 líčí život Corduly, strachující se o svého bojujícího snoubence a vyzněl jako ukázka touhy po míru a nesmyslnosti válečného konfliktu. Film zakoupila i NDR, kde měl 20. března 1953 premiéru. Roku 1952 režíroval BIS WIR UNS WIEDERSEH’N. Poprvé se zde setkal filmový „pár snů“ padesátých let, herci Maria Schell a O. W. Fischer. O pět let později se Ucicky oženil z Uršulou Kohnovou, svojí asistentkou režie a roku 1960 natáčí svůj poslední film DAS ERBE VON BJÖRNDAL, který Der Spiegel označil za „rodinou ságu uprostřed lesů a fjordů“.

Ucicky zemřel 26. dubna 1961 v Hamburku, pohřben byl 3. května na vídeňském hřbitově Hietzinger. Nakonec poslední zajímavost, která se váže k Ucickemu sňatku. Ucicky byl sympatizant nacismu, nepodařilo se mi dohledat, zda-li byl členem NSDAP, či obdobné strany, ale je řazen mezi nejvýznamější režiséry hitlerovského Německa. Uršula Ucicka se narodila roku 1922 do rodiny továrníka Heinricha Kohna. Přežila holocaut a po osvobození Hamburku brity emigrovala do Anglie, odtud do britské Palestiny. Zažila zrod Izraele a roku 1956 se vrátila do Hamburku, kde se po roce za Ucickeho provdala.

ČSFD.cz