František Kreuzmann st.

František Kreuzmann se narodil 11. října 1895 v Plzni. Narodil se do herecké rodiny: jeho otcem byl známý herec Adolf Kreuzmann (1855 – 1939) a také sestra Anna Kreuzmannová (1899 – 1994) byla herečka. Kreuzmannova dcera Alena Kreuzmannová (1929 – 1993) zdědila po otci herecké buňky a proslavila se jak na divadelních prknech, tak v malých rolích ve filmu, televizi a dabingu. V rodinné tradici rovněž pokračuje Kreuzmannův vnuk František Kreuzmann ml. (* 1963). Po skončení studií studoval Kreuzmann nejprve soukromě herectví u samotného slavného herce Vendelína Budila.

Od roku 1913 působil u kočovných divadelních společností R. Morávka a J. Tuttra. Aby nemusel bojovat v 1. světové válce, pracoval ve Škodových závodech v Plzni (současně hrál také divadlo). Ale roku 1918 musel přesto narukovat. Po válce hrál v Plzni (1919 – 1923), v Národním divadle v Brně (1923 – 1926) a díky režisérovi Kvapilovi v Divadle na Vinohradech (1926 – 1940). 1. srpna 1940 byl angažován do činoherního souboru Národního divadla, kde působil a tvořil do své smrti v roce 1960.

Ze začátku byl Kreuzmann ovlivněn hlavně komediantstvím svého otce a realistickým uměním a úsilím o přesné a přesvědčivé ztvárnění postav Vendelína Budila. V Plzni a ještě Brně hrál i v operetě a zpíval v opeře (principál v „Prodané nevěstě“ atd.). Ačkoli se to málo ví, byl i skvělým zpěvákem, což dokazuje množství gramofonových desek, které v letech 1923 – 1932 nazpíval. Skvěle ovládal pohyb, lehkost, švih a tanec. Svoji fyzickou kondici si udržoval rovněž i sportem (hrál kopanou). V mládí hrál zejména komické a milovnické role v konverzačních hrách. Záhy se stal představitelem charakterních postav komického i tragického ladění.

Často byl obsazován do záporných postav, které se snažil odlišovat různými výrazovými prostředky. Skvěle ztvárňoval nesympatické postavy, různé intrikány, skrblíky, ramenáře, bařtipány, měšťáky, lidi ponížené, utlačené, pokřivené, jejichž víra v něco dobrého a jistého se proměnila v chladně necitelnou předpojatost. Výjimečně získal komickou roli. Jeho komického talentu však režiséři moc nevyužívali. Často se uplatnil v antických („Lišák Pseudolus“), staročeských („Lucerna“), Molièrových („Tartuffe“), Shakespearových („Othello“) i v moderních hrách („Bratři Karamazovi“, „Komik“). Do postavy pronikal s psychologickým zaujetím a s citem pro žánrové odstíny a pro její realistické zaujetí.

Ve filmu hrál poprvé s kolegy z Vinohradského divadla v malé roli surového dělníka Jadrného v němém dramatu ROMÁN HLOUPÉHO HONZY (1926) Františka Hlavatého. Ke konci němé éry se k filmu vrátil ve slavném Junghansově dramatu TAKOVÝ JE ŽIVOT (1929) sehrál ředitele salonu krásy.

Ve zvukovém filmu ze začátku uplatnil v různých epizodních rolí ve snímcích OBRÁCENÍ FERDYŠE PIŠTORY (důstojník Armády spásy), ANTON ŠPELEC, OSTROSTŘELEC (tulák), POBOČNÍK JEHO VÝSOSTI (šikovatel Pačes), REVIZOR (hluchý major ve výslužbě), MAZLÍČEK (soused Pospíšil), AŤ ŽIJE NEBOŽTÍK (advokát Liška), BARBORA ŘÁDÍ (dvojrole eskamotéra Fredoliho a číšníka ve vlaku), JEDNA Z MILIONU (harmonikář Jarda), SEXTÁNKA (profesor Bernard) a další.

V letech 1936 až 1945 byl jedním z nejobsazovanějších českých herců. V roce 1938 účinkoval dokonce v devatenácti filmech. Z jeho významnějších (často záporných) kreací si v tomto období připomeňme: Josefa Kajetána Tyla v KARLU HYNKOVI MÁCHOVI (1937), zloděje psů Beznosku v Cikánově slavném BATALIONU (1937), mlynáře Brychtu ve Wassermanově dramatu LIDÉ POD HORAMI (1937), radního Šmejkala v komedii NAŠI FURIANTI (1937), chlípného otčíma ve Vávrově PANENSTVÍ (1937), zlého profesora Lejsala v komedii Martina Friče ŠKOLA, ZÁKLAD ŽIVOTA! (1938), pana France v Lamačově LUCERNĚ (1938), podvodného Felixe z Hasenburka v kostýmní komedii Otakara Vávry CECH PANEN KUTNOHORSKÝCH (1938), přísného profesora Tuříka z CESTY DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE (1939), zamilovaného básníka z Vávrovy DÍVKY V MODRÉM (1939), chamtivého příbuzného Oskara v TETIČCE (1941), falešného hráče Pepu Hodka ze ŠŤASTNÉ CESTY (1943), úlisného podnikatele Anatola Kozla v Cikánově komedii U PĚTI VEVEREK (1944), podváděného konšela Zvůnka z Fričových POČESTNÝCH PANÍ PARDUBICKÝCH (1944) či cechmistra Karfa v ROZINĚ SEBRANCI (1945).

Po válce se opět divákům uvedl v různých záporných rolí, jako byl např. písař Žlutický v NEZBEDNÉM BAKALÁŘI (1946) Otakara Vávry, chamtivý antisemitický domovník Šantrůček v Radokově vizuálně expresionistickém snímku DALEKÁ CESTA (1949), zlý a nesnášenlivý papežský komisař Tiem v první části trilogie JAN HUS (1954), zrádný staroměstský purkmistr Tomáš ve druhém díle JAN ŽIŽKA (1955), věřitel feldkuráta Katze v komedii na motivy románu Jaroslava Haška DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK (1956) atp.

Ojediněle pro něho režiséři připravili pozitivní postavy: abiturient s páskou v Krškově (se kterým umělec Kreuzmann často spolupracoval) poetickém MĚSÍCI NAD ŘEKOU (1953), číšník a otec Helebrandt v ŽIŽKOVSKÉ ROMANCI (1958) Zdeňka Brynycha, tramvaják v koprodukčních MÁJOVÝCH HVĚZDÁCH (1959), důchodce Hanousek v Brynychově povídkovém snímku PĚT Z MILIONU (1959) aj. Poslední rolí Františka Kreuzmanna byla epizoda výčepního v Machově dramatu RYCHLÍK DO OSTRAVY (1960).

František Kreuzmann spolupracoval často také s rozhlasem („Bílá nemoc“, „Maloměšťáci“, „Tartuffe“) a později rovněž s televizí (JEN JEDEN DEN, LIŠÁK PSEUDOLUS). Roku 1953 se stal čestným nositelem Vyznamenání Za vynikající práci a obdržel také titul Zasloužilého umělce (1958). Na podmět své dcery Aleny Kreuzmannové sepsal své memoáry. Paměti však zůstali jenom v rukopise, a pouze část z nich byla otištěna ve Svobodném slově 17. října. 1970. Oblíbený představitel záporných hrdinů František Kreuzmann zesnul na samém konci roku 1960 28. prosince v Praze ve věku šedesáti pěti let.

Jaroslav "krib" Lopour