Isabelle Adjani

O tajemné, tmavovlasé Francouzce s arabskými předky se mluví a píše už od začátku sedmdesátých let jako o nástupkyni Michèle Morgan či Jeanne Moreau. Snadno tak podlehneme dojmu, že je řeč o legendě téměř jejich generace.
 
Teprve jednapadesátiletá, avšak stále stejně okouzlující Isabelle Adjani se ve filmu objevuje s různě dlouhými časovými odstupy a přispívá tak ke své pověstné záhadnosti. Narodila se v sedmnáctém pařížském obvodu 27. června 1955 v rodině arabského přistěhovalce a jeho německé ženy. O několik let později přibyl do rodiny syn Eric, který je dnes docela úspěšný fotograf. Isabelle nikdy nesnila o herecké dráze, ale vše změnil jeden obyčejný den roku 1969 na lyceu v Courbevoie, kam zavítal asistent režiséra Bernarda Toublanc-Michela, který neznámé čtrnáctileté studentce nabídl hlavní roli ve filmu Le petit Bougnat. Tehdy poklidně žila na předměstí v Gennevilliers a chtěla jednou získat licenci pro práci psycholožky.

Film byl pro ni něco jako prázdniny, ale o dva roky později jí Nina Companeez obsadila do Faustine et le bel été a Isabelle se rozhodla pro kursy dramatického umění. V zápětí byla obsazena do oblíbeného televizního seriálu z období renesance Tajemství měděného poháru, kde ztvárnila mladou Florenťanku. Vzbudila pozornost nejenom diváků, ale také uznávaného divadelního režiséra Roberta Hosseina, který ji angažoval do Lorcovy hry Dům doni Bernardy uvedené v divadle v Remeši. Navzdory tomu, že neabsolvovala tradiční pařížskou konzervatoř, stala se nejmladší členkou Comédie Française. Fenomenální talent, dokonalá výslovnost, jistota vystupování, dívčí svěžest, královská vznešenost – jedině tak ji charakterizovala tehdejší kritika. Také pro diváky byla malá Adjani jednoduše zázrak.

V legendárním divadelním spolku si zahrála klasické Molièrovy role: Agnès ve Škole žen, Marianne v Lakomci, později sestru Marii-Françoise v Port Royal od Montherlanta a úžasnou Ondine ve stejnojmenné hře Jeana Giraudouxe. Ostatně v Lakomci a Škole žen si zahrála také v coby televizních filmech z roku 1973. Nakonec jí Comédie Française nabídla dvacetiletou smlouvu, ale devatenáctiletá Isabelle odmítla sen většiny hereckých kolegů ve prospěch filmu. Jako první tehdy přijala roli ve Facce Clauda Pinoteau, která byla vyznamenána cenou Louise Delluca a sama Isabelle cenou Suzanne Bianchetti. Isabelle tu hrála hlavní roli dcery, která se vzepře autoritě milujícího, ale přísného otce (Lino Ventura) a dostála tak svým dosavadním rolím prostých dívek - svých současnic v jejich každodenním životě. Taková byla i ve  Faustine et le bel été.

„Je vzácné potkat režiséra, který skutečně ví, jak na ženu nahlížet skrze kameru.“
 
Isabelle na sebe začala přitahovat pozornost mnohých producentů a dostávat nabídky od známých režisérů. Ani tenkrát Adjani nepodléhala jejich zvučným jménům, spíše se řídila tím, zda ji zajímalo téma a postava. Neméně důležitá je pro ni názorová spřízněnost s režisérem. Proto se v Políčku klidně svěřila do rukou Clauda Pinoteaua, jež sice patří k jakémusi osvědčenému průměru, ale rozhodně nikoli ke špičkám francouzských tvůrců. Ani André Téchiné vůbec nebyl slavný v době, kdy Adjani hrála v jeho náročně pojaté kriminální záhadě Barocco. V roce 1977 poznamenala: „je to ale zábavné – dnes jsem hvězda a zítra?“

Na jaře 1975 začalo natáčení Příběhu Adèly H. v režii tehdy už legendárního Françoise Truffauta. Isabelle se nechala slyšet, že tolik toužila po této roli, až by se dala její vášeň připodobnit k té Adélině. Dvacetiletá herečka byla za roli šílené dcery Victora Huga nominována na Césara i Oscara. Isabelle šla z role do role. Na konci roku ji Roman Polanski obsadil do mrazivého thrilleru Nájemník, který sleduje vývoj paranoidního chování. Začátkem příštího roku 1976 jí André Téchiné obsadil do již zmíněného snímku Barocco a na podzim 1977 si ji už žádal Hollywood pro kriminální drama Waltera Hilla Řidič s Ryanem O´Nealem v hlavní roli. Isabelle byla překvapena poklidným natáčením, než jaká znala z Francie, což charakterizovala postřehem, že všichni lidé zúčastnění na natáčení byli zdánlivě jakoby bez problémů „bylo to více diskrétní, možná více technické, výrazně poklidné.“ Po návratu do Evropy strávila léto 1978 natáčením Upíra Nosferatu Wernera Herzoga, filmu který byl následujícího roku stíhán zveličováním a stálým rozmazáváním jeho finančního neúspěchu. Isabelle razantně prohlásila, že už je znechucená posloucháním toho, co se prodává, a že Herzog je podle ní jedním z nejzajímavějších režisérů na světě.

Na konci roku 1978 se herečka znovu sešla s Téchiném při natáčení Sester Brontëových, které se však na festivalu v Cannes dočkaly smíšeného přijetí. Ona sama ztvárnila Emily, autorku mýtického románu Na větrné hůrce. Jejich bratra Brandwella si zahrál mladý neznámý herec Pascal Greggory, s nímž se měla sejít o patnáct let později v Královně Margot. K překvapení všech, se o několik měsíců později Isabelle narodil syn Barnabé, jehož otcem byl budoucí režisér filmu Camille Caludelová Bruno Nuytten, jež tehdy pracoval u Téchiného. Isabelle je pověstná svou snahou uchránit si svůj soukromý život, proto také zůstal dlouho utajen její vztah k Nuyttenovi.

Adjani se vrátila v roce 1981 rovnou s pěti novými filmy na plakátech: komedie Clara et les chics types, drama Jamese Ivoryho Quartet, hororové drama Possession, komedie Možná v příštím roce a komediální drama Jean-Paul Rappeneaua Samý oheň, samý žár. Za hlavní ženskou roli v příběhu Andrzeje Zulawského Possession získala  v únoru příštího roku svého prvního Césara (později dostala ještě další tři a třikrát byla také nominovaná). Následně se Isabelle pustila do další tvrdé práce, aby v roce 1983 překvapila třemi novými hlavními rolemi. Začala koprodukčním dramatem Carlose Saury Antoineta, pokračovala Vražedným létem Jeana Beckera a Milleovým Mortelle randonnée. Už z natáčení se Saurou byla Isabelle poněkud rozčarovaná, ale když byla na řadě spolupráce s Jean-Lucem Godardem na Prénom Carmen, Isabelle po pár dnech z projektu dokonce odstoupila. Uznala, že Godardovy pověstné metody jsou skutečně úžasně perverzní, ale nic pro ni. Následně raději odmítla i přislíbenou spolupráci u André Delvauxe.

Osmdesátá léta patřila Isabelle Adjani, obdobně jako byla sedmdesátá zasvěcena ikoně Catherine Deneuve. Nová tvář Francie – Isabelle – se objevovala v reklamách na mýdlo hvězd Lux nebo prací prášek Woolite. Ve Spojených státech představovala boty GAP a doma byla tváří Renaultu. Paradoxně až po třicítce přidala reprezentaci módního domu Christian Dior, jemuž je po léta věrná. Kdysi tatáž Isabelle Adjani prohlásila, že má příliš rozměrné kyčle nato, aby si mohla dovolit nosit kalhoty. Léta na Isabelle zanechávají až podezřele málo stop, prakticky se nemění, takže ji navzdory padesátce na krku její krajané zvolili za druhou nejkrásnější ženu (hned po Monice Bellucci).

Na jaře 1984 dostala dalšího Césara za Vražedné léto, byla zbožňována publikem a jednou z nejlépe placených hvězd, přitom ji teprve čekaly dva obrovské úspěchy: Camille Claudel a Královna Margot. Bezvýhradně úspěšná Adjani se chtěla vrátit i k divadlu, tentokrát však zaznamenala pořádný neúspěch. Ve Strindbergově Mademoiselle Julie skončila po padesáti reprízách, totálně roztrhána kritiky. Neúspěch na divadle si vynahradila více než milionem prodaných alb – obzvláště úspěšná byla skladba Pull Marine, kterou nenapsal nikdo menší než Serge Gainsbourg. Videoklip k ní režíroval začínající Luc Besson, jehož Isabelle natolik okouzlila, že ji obsadil do role krásné Heleny (Podzemka). Také Isabelle byla z Bessona nadšená „Dal mi přečíst scénář, okamžitě jsem ho přečetla a byla ohromená. Nepodobalo se to ničemu jinému. Byly tam neuvěřitelné postavy, odvážné postavy a vůbec ne domýšlivost. Bylo to jednoduché, rychlé a s bezprostředním humorem.“

Popularita Isabelle v osmdesátých letech provokovala k nejrůznějším akcím. Například se objevily se zprávy o Isabellině smrti následkem nákazy virem HIV. Adjani však po čase vystoupila v deníku francouzské televize TF1 a v přímém přenosu dokázala, že se nachází v plné formě. Americkému publiku se následně připomněla v nikterak úspěšné komedii s Warrenem Beattym Ishtar (1987). Po těchto zkušenostech se Adjani vrhla do humanitárních bojů proti hladu, rasismu a zavítala do země svých předků, Alžírska, aby v nových volbách podpořila demokracii.

Herečka se ze svých misí vrátila natolik plná elánu, aby se mohla pustit do vysněného projektu Camille Claudelová. Byla nadšená osobností i tvorbou francouzské umělkyně, žákyně a milenky skvělého sochaře Augusta Rodina. V pozici umělecké produkční se podílela na vzniku filmu, který vycházel nejen z knih, ale také tří balíků korespondence Camille. Každé slovo, všechno chtěla vytvořit přesně podle reálií. V hlavní roli Isabelle představovala všechnu milostnou vášeň, stejně jako vášeň z umělecké tvorby, vznešenost duše a vznešenost umění. Odměnou jí byl další César a dokonce další nominace na Oscara. K úspěchu filmu nemálo přispěli také Gérard Depardieu v roli Rodina a režisér Bruno Nuytten. Dá se říct, že nejzářivější Adjani nalézáme právě ve filmech Truffauta, Nuyttena a Chéreaua.

„Z lásky se přece nikdo nevyléčí za tři dny.“
 
Po úspěchu s filmem Camille Caludel, Isabelle Adjani ze světa filmu zcela nelogicky zmizela. Už coby dospívající dívka, která začínala ve filmu, dokázala Isabelle dokonale uchránit svoje soukromí. Až později vyšlo najevo, že se na tři roky přestěhovala do Londýna, aby žila po boku své tehdejší lásky Daniela Day-Lewise. Vůbec nepomýšlela na svou uměleckou dráhu. Později tohle období přirovnala k filmu o bezvýhradné lásce... Po pěti letech vztahu následoval rozchod. Těsně po jejich rozchodu se narodil jejich syn Gabriel-Kane, ale přitažlivý podivín Day-Lewis dal tenkrát přednost románku s Julií Roberts. O rok později se Lewis oženil s americkou herečkou, scenáristkou a režisérkou Rebeccou Miller (dcerou dramatika Arthura Millera). Mají spolu dva syny a dnešní Day-Lewis čas od času navštíví také Gabriela-Kanea a jeho matku Isabelle.

K překonání citového zklamání, Isabelle zvolila práci na komedii Toxic Affair, která začíná rozchodem dvou lidí. „Hrdinka Penelopa je hluboce zasažena citovým neúspěchem, ale je to komedie a tak se to, co prožívá normálně nestává.“ Doznala, že film točila v době, kdy jí do smíchu vůbec nebylo, ale s přesvědčením, že to není poznat. Film Isabelle dozajista pomohl, ale jako hotové dílo nevydělal zrovna nejvíc. Zakrátko měl dojít další velký úspěch – Královna Margot, v režii Patrice Chéreaua. Natáčení začalo v divadle Amandiers, kde se točily interiéry a pokračovalo v katedrále v Bordeaux. Isabelle se opět nadchla pro velkou ženskou hrdinku, kterou shledávala komplexní osobností, primitivní i moderní ženou, která si brala, co chtěla, žila bez pravidel či tabu. „Její výchova měla příchuť krve – krve masakru o Bartolomějské noci,“ dodala Adjani, která v únoru 1995 dostala svého dalšího Césara. Tentokrát však při ceremoniálu chyběla – asi o měsíc později se v New Yorku narodil již zmíněný Gabriel-Kane.

Isabelle Adjani opět bez udání důvodu odstoupila od několika projektů: Passionnément s Gérardem Depardieu v režii Bruno Nuyttena (nakonec se dotočil až o tři roky později v Charlotte Gainsbourg); dále roli Anny Boleyn, jedné z žen Jindřicha VIII.; nechala filmu podle osobního deníku jedné židovské ženy za druhé světové války; stejně tak se nezrealizoval milostný příběh o dvou lékařích – dobrovolnících z Lékařů bez hranic The Last Face. Isabelle velmi zpomalila v natáčení filmů, zakoupila však například práva ke dvěma scénářům. Kdo ví, zda je někdy natočí...

Na přelomu tisíciletí se vrátila alespoň na jeviště v Dámě s kaméliemi. Projekt Roberta Hosseina v divadle Marigny byl zase jednou triumfální. Isablle byla také znovu zamilovaná a v roce 2002 veřejně oznámila zasnoubení s hudebníkem Jean-Michelem Jarre. Nicméně o dva roky později zasnoubení zrušila a dokonce (poprvé) v jednom interview sdělila, že jí byl Jarre nevěrný. Nová Adjani je neobvykle sdílnější a otevřenější, než kdykoli předtím. Naposledy se před třemi lety objevila jen v okrajových rolích (Šťastnou cestu, Můj učitel Ibrahim) – neplyne z toho však víc, než ujištění, že u tolik zvláštní ženy nelze ani do budoucna cokoliv předvídat nebo očekávat.

ČSFD.cz