Olga Baïdar-Poliakoff

Olga Poliakoff pocházela z ruské emigrantské rodiny, jejími rodiči byli operní pěvec Vladimir Poliakoff-Baidaroff a tanečnice Militza Envald. Po revoluci v Rusku 1917 odešli rodiče do Francie, kde našli nové zázemí pro svou práci, účinkovali ale i v dalších evropských zemích a na jedné ze štací v srbském Pančevu se narodila Olga. Po ní pak přišly na svět ještě tři její mladší sestry, které dosáhly ve světě umění mnohem většího věhlasu. Byly to herečky Odile Versois (1930-1988), Hélene Vallier (1932-1988) a dosud žijící dávná hvězda francouzského filmu Marina Vlady (*1938).

Vybavena genetickými předpoklady a s podporou rodičů směřovala Olga od dětství k umělecké dráze. Od raného mládí hrála divadlo a nedlouho poté prošla i křestem ve filmu. Jejím debutem byl film LETNÍ BOUŘKA (Orage d'éte, 1949), kde s ní hrály i její mladší sestry. Na rozdíl od Olgy začaly zvláště Odile Versois a Marina Vlady stoupat ke hvězdným výšinám. V době svých slibných počátků na přelomu 40. a 50. let si všechny čtyři sestry zvolily umělecký pseudonym začínající písmenem V (victoire – vítězství). Učinila tak i Olga a začala vystupovat jako Olga Varen.

Svou další filmovou roli ve filmu VELKÁ PARÁDA (Grand gala, 1952) pořídila pod jménem Olga Ken, spolu s Marinou Vlady pak v Itálii natočila film DNY LÁSKY (Giorni d'amore, 1954). Se všemi třemi sestrami se pak objevila ve filmu SOPHIE A ZLOČIN (Sophie et le crime, 1955), kde hrála novinářku. Následně si vyzkoušela i jiné profese, svému švagrovi Robertu Hosseinovi (manželovi Mariny Vlady) posloužila jako asistentka režie u filmu ODPUSŤTE NAŠE VINY (Pardonnez nos offenses, 1956). Znovu pak byla asistentkou režie u dalšího Hosseinova filmu TOI, LE VENIN (Ty jedovatče, 1958). O pár let později byla režisérkou, scénáristkou a hlavní protagonistkou vlastního krátkého filmu J'AI HUIT ANS (1961).

V následujících letech opustila Olga dráhu herečky a vzhledem k mizivému významu své umělecké kariéry upustila od pseudonymu Varen a vrátila se k rodnému jménu Poliakoff, respektive Poliakoff-Baidaroff. Začala působit v televizi jako režisérka a postupem doby se vypracovala na post ředitelky zpravodajství na stanici France 2. Až po několika desetiletích, již jako penzistka, se vrátila k herecké práci. Nevelkou úlohou se připomněla v americkém filmu NESNESITELNÁ LEHKOST BYTÍ (The Underable Lightness of Being, 1988). Postavou ženy v klubu třetího věku se pak uvedla i ve Francii, kdy hrála ve filmu ZAŽÍT RADOST (La joie de vivre, 1993). Posledním vystoupením Olgy Poliakoff v mediálním světě byla postava staré ženy ve filmu DOJEMNÝ TERČ (Cible émouvante, 1993), kde hrála po boku Marie Trintignant.

V polovině devadesátých let opustila Olga Poliakoff Paříž a usadila se v severní Francii, v malebném městečku Fougères, kde v ústraní strávila poslední léta života. Tady také zemřela 3. září 2009 ve věku 81 let. Je typické, že v jejích nekrolozích se více než její vlastní práce připomínaly osobnosti podstatně slavnějších sester.

Pavel "argenson" Vlach