Tino Rossi

Jeden z největších ženských idolů předválečné Francie, ale také dodnes prodávaný umělec na zvukových nosičích, to byl Tino Rossi (vlastním jménem Constantino), zpěvák a herec italského původu. Narodil se do početné rodiny v Ajacciu na ostrově Korsika, kde také prožil dětství a mládí. Hrál na kytaru a s nepochybným pěveckým nadáním začal poprvé vystupovat na Korsice, a když se dostavily první úspěchy, odhodlal se k odchodu do Marseille a v přímořských letoviscích našel angažmá jako zpěvák v různých klubech.

Počátkem třicátých let odešel Rossi do Paříže, kde začal sklízet další vavříny, osudové pro něj bylo setkání se skladatelem Vincentem Scottem (1876-1952), který pro něj napsal řadu úspěšných písní. Rossiho síla byla v romantických baladách a ještě v průběhu 30. let přesáhl jeho věhlas hranice Francie. Nahrával na gramofonové desky, stal se hvězdou na rozhlasových vlnách a mezi francouzskými zpěváky si velmi rychle vybudoval neotřesitelnou pozici se zástupy fanynek. Uplatnění našel i na divadelních jevištích, kde jeho doménou byly především muzikály nebo operety.

O mimořádně úspěšného a populárního zpěváka se celkem logicky začali brzy zajímat i filmaři. Svou první filmovou roli odehrál Tino Rossi jako neapolský zpěvák v dramatu MOSKEVSKÉ NOCI (Les nuits moscovites, 1934). Role zpěváků jej ostatně provázely i v dalších filmech, případně pokud nehrál zpěváka, filmy byly muzikálového charakteru. Prvním velkým úspěchem na filmovém plátně byl film MARINELLA (1936), kde Tino Rossi ztvárnil postavu nevýznamného řemeslníka, který se stane slavným zpěvákem a najde i ženu svého srdce. Od této doby hrál Rossi výhradně hlavní role; na jednu stranu je nutno poznamenat, že žádný z jeho filmů neměl vyšší umělecké ambice, na stranu druhou každý jeho vstup na stříbrné plátno znamenal rekordy v návštěvnosti kin.

Při natáčení filmu OHNIVÉ POLIBKY NEAPOLE (Naples au baiser de feu, 1937) se seznámil se slavnou herečkou Mireille Balin (1909-1968). Přeskočila mezi nimi jiskra a na čtyři roky se z nich stali partneři v životě (1937-1941). Mireille Balin podepsala v roce 1937 smlouvu s americkou společností MGM a odcestovala do Spojených států, Tino Rossi ji pochopitelně doprovázel. Zatímco Mireille Balin v USA přešlapovala na místě a nakonec nenatočila ani jeden film, Tino Rossi mezitím uspořádal úspěšná koncertní turné po severní Americe. I za Atlantikem dokázal francouzský bard vyvolat davovou psychózu, o níž kolovaly legendární historky. Přišla i nabídka z Hollywoodu, kterou ale Rossi odmítl.

V roce 1938 se Tino Rossi s Mireille Balin vrátili do Evropy a znovu se vrhli do práce ve Francii, před kamerou se ale již nikdy nesetkali (v roce 1941 se jejich cesty rozešly i v soukromém životě). Zatímco Mireille Balin se podařilo zaujmout i v několika výrazných uměleckých snímcích, u Tina Rossiho filmaři nadále čerpali z jeho popularity zpěváka a obsazovali jej do nenáročných titulů, v nichž mohl oslnit svým hlasem. V době německé okupace Francie vystoupala filmová sláva Tina Rossiho svého vrcholu a v letech 1942-1944 jeho filmy patřily k nejúspěšnějším, a to nejen ve Francii. Z filmů té doby stojí za zmínku drama V OPOJENÍ LÁSKY (Fièvres, 1942), kde po Rossiho boku stanula mladá herečka Annie France. Další film PÍSEŇ VYHNANCOVA (Le chant de l'exilé, 1943) shledala již dobová kritika jako překombinované a příliš sentimentální melodrama, nicméně Rossiho přítomnost, stejně jako jeho ženského protějšku, Ginette Leclerc, zajistilo opětovný komerční triumf. Ve filmu se objevila také Rossiho pozdější manželka, tanečnice Lilia Vetti. Posledním filmem z okupačního období bylo drama odehrávající se na Korsice, OSTROV LÁSKY (L'ile d'amour, 1944). Několik Rossiho filmů z té doby se za protektorátu objevilo i v českých kinech.

Stejně jako řada jiných umělců, kteří pracovali v okupované Francii, tak i Tino Rossi se po skončení války dostal na pranýř. Byly mu vytýkány styky s příslušníky gestapa, koncerty pro německé vojáky a další prohřešky. V říjnu 1944 byl krátce vězněn, ale nakonec byl propuštěn jen se symbolickým zákazem činnosti se zpětnou platností. Nedlouho nato pak vyrukoval s dalším trumfem, vánoční písní Petit papa Noël (1945), která dnes již patří ke klasice francouzských vánoc; nahrávka se prodala již v desítkách miliónech kusů a Tino Rossi za ni v roce 1949 jako první Francouz dostal zlatou desku. Na filmovém plátně píseň zazněla poprvé ve snímku OSUDY (Destins, 1946), kde Rossi opět hrál hlavní roli. Z dalších filmů poválečného období stojí za zmínku muzikál Marcela Pagnola KRÁSNÁ MLYNÁŘKA (La belle meunière, 1948), kde Rossi hrál postavu skladatele Franze Schuberta.

Na přelomu 40. a 50. let se Tino Rossi rozhodl svou práci pro film omezit, respektive ukončit úplně, protože se chtěl aktivněji věnovat žánru operety na divadelních jevištích. Jeho poslední výraznější rolí byla postava gondoliéra ve významném historickém filmu KDYBY MI VERSAILLES VYPRÁVĚLY (Si Versailles m'était conté, 1954). V padesátých letech zazářil na divadelních prknech v představeních Středomoří (Méditerranée) nebo Ohnivé polibky Neapole (Naples au baiser de feu), která se hrála několik let za obrovského zájmu diváků. V té době přišla ke slovu také televize a Tino Rossi se znovu dostal na výsluní jako protagonista četných zábavných pořadů. S operetami a muzikály, ale také s vlastními koncertními recitály křižoval Francii i další evropské země a jeho sláva nehasla ani v šedesátých letech.

Sám Rossi však již toužil po klidném životě v kruhu rodiny; počátkem sedmdesátých let tedy upustil od plného pracovního nasazení. Každoročně nicméně vyjel s dalším koncertním turné a zúčastnil se i charitativních akcí. Když slavil padesáté výročí umělecké činnosti, byl vyznamenán nejvyšším stupněm Řádu Čestné legie (1982). Zároveň uspořádal rozlučkové vystoupení na jevišti Casino de Paris. Úspěch byl však tak velký, že „poslední“ koncert se protáhl na tříměsíční šňůru. Tehdy však již trpěl četnými zdravotními problémy a zemřel nedlouho poté následkem nádorového onemocnění 26. září 1983 ve věku 76 let.

Soukromý život Tina Rossiho neposkytoval bulvárním médiím žádné záminky k neopodstatněným útokům. Po čtyřletém vztahu s herečkou Mireille Balin se seznámil s tanečnicí Liliou Vetti (*1924), která se v roce 1947 stala jeho manželkou. Jejich syn Laurent Rossi (*1948) je zpěvákem, ale také skladatelem a v posledních letech i producentem. Tino Rossi celý život vystupoval skromně a bez hvězdných manýr, což jen umocňovalo jeho oblibu u publika. Na svém kontě má více než 1.200 hudebních nahrávek a dnes již patří k legendám francouzské hudby 20. století. Díky bezmála třiceti filmům je ale i hercem, který zvláště ve 30. a 40. letech plnil francouzská i zahraniční kina.

Pavel "argenson" Vlach