Edda Urusova

Edda Urusova

Osobnostcsfd.cz

Herečka

10. listopadu, 1908

23. prosince, 1996, Moskva, Rusko

Mohlo by vás zajímat
Filmografie

Herečka

1992

Back in the U.S.S.R.

Film - Krimi, Thriller, Drama

Groza nad Rusju

Film - Drama


1990

Arbatskij motiv

Film - Drama


1989

Utoli moja pěčali

Film - Drama

Žizň po limitu

Film - Drama


1987

Silneje vsech inych velenij

Film - Drama


1986

Kurýr

Film - Komedie, Drama, Romantický


1982

Larec Marii Mediči

Film - Akční, Historický


1981

Na Granátových ostrovech

Film - Drama

Otstavnoj kozy barabanščik

Film - Komedie, Drama


1978

Pryzhok s kryshi

Film - Drama


1976

Sibir

Seriál - Drama, Historický


1973

Megre i chelovek na skameyke

Film - Mysteriózní

Mesyats v derevne

Film - Komedie


1971

Dvanáct křesel

Film - Komedie

Šutitě?

Film - Komedie, Povídkový


1970

Zločin a trest

Film - Drama


1969

Bratři Karamazovi

Film - Drama

Kabačok '13 stuljev'

Seriál - Komedie


1966

Kola Bryunon

Film - Komedie


1964

Vozvraščjonnaja muzyka

Film - Drama

Životopis

Ruská divadelní a filmová herečka Jevdokija Jurjevna Urusova, známá jako Eda (či Edda) Urusova se narodila v rodině knížete Jurije Dmitrijeviče Urusova v Moskvě 10. listopadu 1908. Její rodina, která náležela k nejvyšší ruské šlechtě, měla kořeny a četné vazby v ruských uměleckých a intelektuálních kruzích. Jejím dědečkem z matčiny strany nebyl nikdo jiný než „ruský Alexander Dumas“, Jevgenij Andrejevič Salias-de-Turmenir, jehož strýcem byl rovněž spisovatel a dramatik Alexander Suchovo-Kobylin a matkou známá publicistka a literární kritička Jevgenija Tur. Edin otec pak byl blízkým přítelem Sergeje L. Tolstoje, děd Dmitrij Semjonovič Urusov a jeho starší bratr Sergej - oba známí šachoví mistři - se dlouho a důvěrně přátelili mj. s Ivanem S. Turgeněvem, Lvem N. Tolstojem či Fjodorem M. Dostojevským.

Edě se díky tomuto založení rodiny dostalo odmalička širokého a všestranného vzdělání, které pomohlo rozvinout její talent. Vedle dokonalého ovládání několika cizích jazyků a jízdy na koni od dětství vynikala ve zpěvu, tanci i přednesu poezie či prózy. Bouřlivé roky revoluce a občanské války rodina Urusovových přežila a mladičká, mnohostranně nadaná Eda ve 20. letech začala studovat herectví u N. P. Chmeljova. Po absolutoriu v roce 1928 se stala členkou souboru Moskevského dramatického divadla M. N. Jermolové. V téže době se začala hojně objevovat i v němém filmu, kde v malých, epizodních rolích projevila i své komediální vlohy, jakkoli v divadle byla jednoznačně představitelkou charakterních postav. Vůbec poprvé se před kameru dostala ve snímku LJEĎANOJ DOM (LEDOVÝ DŮM) z roku 1928 (natočeného na motivy stejnojmenného románu I. I. Lažečnikova), kde se objevila jako tanečnice v páru zahajujícím ples na dvoře carevny Anny Ioannovny. Svou prací u filmu v té době především zajišťovala skromnou obživu své rodině, která s ohledem na svůj aristokratický původ s rodokmenem sahajícím k chánům Nogajské Hordy neměla v porevolučním sovětském Rusku snadný život.

Přesto byla ve 30. letech zejména divadelní kariéra Edy Urusové na prudkém vzestupu. Podle kritiky zazářila zejména v roli Naděždy v Gorkého hře Poslední či jako Lidija ve hře Platon Krečet od Alexandra Kornejčuka. Eda se tehdy rovněž provdala za svého kolegu z divadla, herce Michaila Unkovského. V roce 1938 ale přišel v její kariéře a v životě náhlý a tragický zlom. Ji, jejího manžela a několik dalších kolegů z divadla zatkla NKVD. Její muž byl jako „nepřítel lidu“ zastřelen a ona sama byla odsouzena k deseti letům, které strávila v pracovním lágru Bamlag na Dálném východě, kde pracovala nejprve v topografickém oddílu, pak jako dojička a nakonec účetní. Rok po svém propuštění, během nějž působila v divadle v Ugliči v Jaroslavlské oblasti, byla znovu v roce 1949 zatčena a poslána na Sibiř do pracovního tábora v Norilsku. Zde byla mezi těmi, kdo zorganizovali táborové divadlo, v němž hrála a často i sama režírovala. Posléze byla z Norilska poslána do Vladimiru.

Po Stalinově smrti se v roce 1955 dostala na svobodu a posléze byla plně rehabilitována. Vrátila se do Moskvy a do svého domovského divadla M. N. Jermolové. Během své divadelní kariéry, která pokračovala do konce jejího života, ztvárnila okolo dvou set rolí, mj. Gurmyžskou (Les; Ostrovskij), matku (Ruští lidé; Simonov), lady Milford (Úklady a láska; Schiller), Kabanichu (Bouře; Ostrovskij), Teklu Ivanovnu (Ženitba; Gogol), Meme (Sobota, neděle, pondělí; de Filippo), Mrs. Ludlow (Zelený pokoj; hra podle novely J. B. Priestleyho „Jenny Villiers“) a mnohé jiné.

Po své rehabilitaci se v 60. letech vrátila i před kameru, i když její vystoupení zde nebyla příliš častá a ve filmu většinou hrála jen v menších rolích. Po nedobrovolné dlouholeté odmlce se v roce 1962 poprvé objevila na plátně ve společenském dramatu ŘETĚZOVÁ REAKCE (CJEPNAJA REAKCIJA) a dva roky na to ztělesnila postarší harfenistku ve snímku NAVRÁCENÁ HUDBA (VOZVRAŠČENNAJA MUZYKA). V roce 1969 si zahrála roli Marfy Osipovny v sovětské adaptaci Dostojevského románu BRAŤJA KARAMAZOVY (BRATŘI KARAMAZOVI). O dva roky později v komedii DVANÁCT KŘESEL byla představitelkou Klavdije Ivanovny Pjetuchové, umírající tchýně hlavního hrdiny, která mu prozradí, že za revoluce do jednoho z dvanácti křesel v bývalém rodovém sídle ukryla perly a brilianty. Další dvě menší filmové role přišly až ve druhé polovině 70. let, a to v společenském dramatu z roku 1977 SKOK ZE STŘECHY (PRYŽOK C KRYŠI) a rok na to v životopisném filmu ŽIVOT BEETHOVENA (ŽIZŇ BETCHOVENA).

Snad největší prostor na filmovém plátně dostala Eda v roce 1980 v roli staré bývalé dvořanky Věry Fabianovny Čarské v detektivním příběhu LARJEC MARII MEDIČI (TRUHLICE MARIE MEDIČEJSKÉ). O rok později si zahrála malou roli ve filmovém přepisu hry G. Borovika NA GRANÁTOVÝCH OSTROVECH (NA GRANATOVYCH OSTROVACH). V perestrojkovém období se objevila v několika snímcích – KURYER (1986), SILNĚJE VSJECH INNYCH VJELJENIJ (1987), ŽIZŇ PO LIMITU (1989), UTOLI MOJA PJEČALI (1989) a ARBATSKIJ MOTIV (1990). Její poslední filmovou rolí byla stará carská chůva Onufrijevna v ukrajinském historickém filmu GROZA NAD RUS’JU (BOUŘE NAD RUSÍ) z roku 1992.

Trochu častěji mohli Edu Urusovou vídat diváci televize v různých inscenacích, ať už původních nebo vytvořených jako záznam divadelního představení. V tomto ohledu za zmínku stojí inscenace Tolstojovy trilogie DĚTSTVÍ, CHLAPECTVÍ, JINOŠSTVÍ (DĚTSTVO, OTROČESTVO, JUNOSŤ) z roku 1973, filmová opera na motivy románu R. Rollanda COLAS BREUGNON (KOLA BRJUŇON), inscenace ZÁHADA EDWINA DROODA (TAJNA EDVINA DRUDA) podle nedokončeného stejnojmenného románu Charlese Dickense z roku 1980, DŽENTLMENI Z KONGRESU (DŽENTLJMJENY IZ KONGRJESSA) na námět divadelní hry Maxwella Andersona Both Your Houses z roku 1982, televizní adaptace komedie E. de Filippa LEŽ MÁ DLOUHÉ NOHY (LOŽ NA DLINNICH NOGACH) z roku 1983 či představení Moskevského dramatického divadla M. N. Ermolové ZELENÝ POKOJ (ZELENAJA KOMNATA) z roku 1984.

V roce 1989 jí byl udělen titul národní umělkyně RSFSR. V divadle M. N. Jermolové Eda setrvala do začátku 90. let. Když však pro ni tehdy v nové sezóně nezbyla žádná role, odmítla se navzdory vysokému věku a zhoršenému fyzickému stavu vzdát herecké kariéry a přešla do nového angažmá v moskevském Novém dramatickém divadle k B. A. Lvovu-Anochinovi. Ten speciálně pro ni zařadil na repertoár Listiny Aspernovy, hru podle románu Henryho Jamese, jejž do divadelní podoby upravil Michael Redgrave. Zde Eda ztvárnila hlavní roli staré Juliany Bordereau, jež byla zároveň její rolí poslední. Kněžna Jevdokija Jurjevna Urusova zemřela v Moskvě 23. prosince 1996 ve věku 88 let.

Jan "Maglor" Červenka

Komentáře - zatím bez komentáře

Tyto stránky jsou chráněny reCAPTCHA a platí zásady ochrany osobních údajů a smluvní podmínky společnosti Google.