Arne Sucksdorff

Arne Sucksdorff byl významný švédský dokumentarista a fotograf a jedna z klíčových postav poválečné obrody švédské kinematografie. Do diváckého povědomí vstoupil sérií poetických dokudramat o soužití člověka a přírody, jimiž nepřímo navazoval na tradici započatou v díle Roberta Flahertyho (Nanuk, člověk primitivní či Muž z Aranu) a Georgese Rouquiera (Farrebique).

Narodil se 3. února roku 1917 do zámožné rodiny z vyšších vrstev švédské společnosti. Již od dětství (které prožil v obklopení panenských lesů na malebném ostrově Lidingö, jednom z mnoha ostrovů Stockholmského souostroví) projevoval mimořádný zájem o "více-než-lidský" svět okolní přírody. Studoval zoologii na Stockholmské univerzitě a později malířství na soukromé Reimann-Schule v Berlíně (toho času vedené hercem Rudolfem Klein-Roggem, jenž se proslavil četnými rolemi ve filmech Fritze Langa). V Berlíně měl také možnost sledovat výrobu filmů v předním německém studiu UFA. Během letního pobytu na Sicílii v sobě maně objevil mimořádný talent pro fotografování přírodních krás, jenž mu roku 1938 vynesl hlavní cenu ve fotografické soutěži na stránkách Švédského filmového magazínu. Nenadálý úspěch jej povzbudil ke koupi filmové kamery, na kterou koncem třicátých let (zatímco nad Evropou se stahovala bouřková mračna) začal natáčet krátké přírodopisné snímky o fauně a flóře švédského venkova.

V rozmezí let 1939-1953 natočil celkem šestnáct krátkometrážních filmů, jejichž oslnivá fotografie, brilantní technika střihu a nápadité užití zvuku mu brzy vynesly uznání doma i za hranicemi domoviny. Za všechny zmiňme především snímky En sommarsaga (1941), jenž mladému tvůrci zajistil mnohaletý kontrakt u švédského filmového studia Svensk Filmindustri; Vinden fra vest (1942) ze života laponských Sámů; dramatický portrét ptačí kolonie na švédském pobřeží Trur! (1944), který byl (navzdory švédské neutralitě) široce vykládán jako podobenství o zlovůli nacistické ideologie; městskou symfonii Människor i stad (1946), za kterou jako vůbec první švédský tvůrce v historii obdržel cenu Akademie(a to v kategorii jednocívkových filmů); či magický En kluven värld (1948) odehrávající se ve švédském lese o jedné zimní noci. Sucksdorffův talent však zdaleka nebyl omezen pouze na malebné severské scenérie, jak dokládají neméně podařené snímky Indisk By a Vinden och floden (oba 1951) natočené během Sucksdorffova pobytu v Indii.

Po rozkolu se studiem Svenska pokračoval jako nezávislý tvůrce, jakkoli nadále pracoval pro komerční producenty. Tak tomu bylo i v případě jeho prvního - a zároveň nejslavnějšího - celovečerního filmu Det stora äventyret (1953), jejž vlivná americká kritička Pauline Kaelová označila za "smyslnou směs krásy a krutosti". Polodokumentární snímek vyprávějící příběh dvou venkovských chlapců a jejich pronikání do tajů přírodních zákonitostí byl inspirován Sucksdorffovými vzpomínkami na chlapecká dobrodružství se zpola ochočeným rysem. Po dokončení svého celovečerního debutu se Sucksdorff opětovně vydal do Indie, kde se svou tehdejší ženou, autorkou dětských knih a fotografkou Astrid Bergmanovou, po dva roky natáčel vizuálně uchvacující snímek En djungelsaga (1957), vůbec první film natočený v širokoúhlém formátu Agascope. Následovalo baladické generační drama Pojken i trädet (1961), které nasnímal bergmannovský kameraman Gunnar Fischer a netradiční jazzovou partiturou doprovodil Quincy Jones. Sucksdorffův první pokus o čistě hraný film však skončil katastrofálním neúspěchem, jenž roku 1962 vyústil v autorovu emigraci do Itálie.

V Itálii však nesetrval dlouho, neboť ještě téhož roku přijal pozvání organizace UNESCO a brazilského Ministerstva zahraničí, aby v Riu de Janeiru vedl filmový seminář pro začínající brazilské filmaře. Mezi Sucksdorffovi tamní studenty patřili klíčové osobnosti tehdy se vynořujícího hnutí cinema novo (brazilské odpovědi na fenomén mladých filmů), jako José Wilker, Eduardo Escorel, David Neves či kameraman Dib Lutfi. Zcela zásadně však k rozvoji hnutí přispěl Sucksdorff tím, že s sebou do Brazílie přivezl cenné filmové vybavení (od lehkých kamer Arriflex a Éclair po střihový stůl Steenbeck), s jehož pomocí pak mohla být dokončena řada vlivných domácích filmů (např. Pušky Ruye Guerry či Země v tranzu Glaubera Rochy).

Vedle pedagogické činnosti rovněž pomáhal chudým a opuštěným dětem, o jejichž nesnadném životě v chudinských čvrtích Ria natočil mimořádně citlivý (takřka neorealistický) snímek Mitt hem är Copacabana (1965). Ten mu sice na domácí půdě vynesl prestižní Guldbagge Award v kategorii nejlepší režie, v Brazílii jej však přivedl do křížku s tehdejší vojenskou diktaturou, kterou popudil údajně nelichotivý obraz země. Nedlouho po ukončení semináře odcestoval do spolkového státu Matto Grosso se záměrem fotografovat vnitrozemský mokřad Pantanal. Pantanal mu svou nedotčenou krásou natolik učaroval, že se rozhodl zde strávit více jak dvě desítky let života. V Pantanalu poznal svou druhou ženu, agronomku Marii Graça de Jesus, po jejímž boku realizoval roku 1971 čtyřdílnou dokumentární sérii På jordens baksida (v Brazílii uvedenou pod názvem Mundo à parte), kterou později úspěšně vydal - jako mnoho svých jiných filmů - také v knižní podobě. V této sérii evropskému filmovému publiku poprvé odhalil přírodní bohatství tamního ekosystému. Mimo Brazílii se pak podílel na britském filmu Mr. Forbush and the Penguins (1971), pro který nasnímal pozoruhodné scény z kolonie tučňáků kroužkových na Antarktidě. Přes snahu najít podporu pro realizaci vysněného filmu Feber o lovu kožešin v Pantanalu ale do konce života již žádný další snímek nedokončil. Namísto natáčení směroval své síly do praktické ochrany přírody (angažoval se například v boji o záchranu deštných pralesů a mimo jiné se mu podařilo zastavit bezcitné vybíjení jaguára), psaní osvětových článků a fotografování.

Vážné zdravotní komplikace jej počátkem devadesátých let přiměly vrátit se do rodného Švédska, kde roku 1994 vydal své paměti pod názvem En drömmares väg: Memoarer. Na sklonku života vyjádřil touhu vytvořit v Matto Grosso nadaci, která by pomáhala chránit přírodu i domorodé obyvatele a poskytovala azyl opuštěným dětem z ulice. Tento velkorysý plán mu již bohužel nebylo souzeno uskutečnit. Zemřel na zápal plic ve věku 84 let v rodném Stockholmu. Jeho popel byl dle posledního přání rozprášen v srdci milovaného Pantanalu - na toku divoké řeky Paraguainisinho.

Arne Sucksdorff ve svých filmech virtuózně pojí plenérovou fotografii s pečlivě nasvícenými studiovými detaily, spontánní s inscenovaným. Jeho filmy se odehrávají v rytmu pozvolných proměn ročních období a vykazují až panteistické oslnění nádherou a tajemností přírody. Zároveň ale nijak neuhýbají před "krutostí" přírodního světa, jeho každodenními strastmi a nebezpečími a všudypřítomností smrti, což jim místy dodává velmi temného rázu. Příznačné jsou ně zejména lyrické obrazy slunečního světla prosvítajícího stébly trávy či třpytících se korálků rosy na pavoučích sítích, stejně jako dětsky okouzlený pohled na vůkolní svět; nazírání světa nevinnýma očima dětí a spojování dětské nevinnosti s průzračností přírody.

Luděk "Lavran" Čertík