Beata Tyszkiewicz

"Beata měla dar, kterým disponovaly jen některé velké hvězdy... Romy Schneider, Annie Girardot, Faye Dunaway – dar nasycení filmového materiálu sama sebou, vytvoření zvláště důvěrné atmosféry, přímé působení na diváka bez pomoci filmového partnera..." (Jacek Tabęcki, "Iluzjon", 1989)

Beata Maria Helena Tyszkiewiczówna-Kalenicka, "první dáma polského filmu", herečka oplývající talentem i půvabem, měla po základní škole kvůli svému šlechtickému původu problémy s přijetím na gymnázium (pochází z hraběcí rodiny s erbem Leliwa; dokumentovaná historie rodu sahá do 1.pol.15.stol.). Přijata byla až na základě přímluvy matky na ministerstvu. V Szymanowě u Vratislavi navštěvovala církevní školu. Přes rok (1957–1958) studovala na Vysoké divadelní škole ve Varšavě (PWST), studií nechala a přijala místo inspicienta v polské televizi. V roce 1973 ji Ministerstvo kultury a umění přiznalo bez zkoušky herecké osvědčení.

Filmově debutovala v osmnácti letech: role Kláry v televizním zpracování komedie ZEMSTA (1957, Pomsta). Svým vystoupením, ve kterém se pochopitelně odrážel její šlechtický původ a výchova, zaujala a začaly přicházet další nabídky. V následujících desetiletích se objevila v téměř stovce filmů, přičemž v 60. letech byla obsazována nejméně do jednoho filmu ročně. Proslavily jí role distingovaných dam v kostýmních dramatech, jako byla např. adaptace románu Boleslawa Pruse LOUTKA (1968) v režii Wojciecha Hase, pod jehož vedením účinkovala již dříve, např. RUKOPIS NALEZENÝ V ZARAGOZE (1965). Když už jsme u kostýmů, nutno zmínit komedii MARYŠKA A NAPOLEON (1966) a POPELY (1965).

Pracovala dále s režiséry takových jmen, jako jsou Andrzej Wajda, Andrej Končalovskij – ŠLECHTICKÉ HNÍZDO (1969), Claude Lelouch – EDITH A MARCEL (1983), Krzysztof Zanussi – KONTRAKT (1980), Agnieszka Holland – VEČER U ABDONA (1975) nebo Juliusz Machulski - SEXMISE (1984), VABANK II (1984), KINGSAJZ (1987). Od poloviny 90. let účinkuje hlavně v seriálech. V komedii RYS (2007) si zahrála uklízečku a jednu z posledních rolí zatím ztvárnila v romantickém vánočním komediálním dramatu NOC PLNÁ ZÁZRAKŮ (2011, Listy do M.), který můžeme považovat za zdařilou středoevropskou odpověď na snímek LÁSKA NEBESKÁ (2003).

Beata Tyszkiewicz je dcerou Krzysztofa Marii Tyszkiewicze a Barbary Rechowicz. Má o čtyři roky mladšího bratra Krzysztofa a polorodého bratra Janusza. Narodila se ve varšavském Wilanowském zámku v jižní části metropole, kam se rodina přestěhovala z domu ve Varšavském starém městě. Do paláce je pozval velký rodinný přítel, Adam Branicki se svojí ženou Beatou. Po vypuknutí povstání (1944) prožila nějaký čas odděleně od matky, která děti poté, co se s nimi a Branickými setkala v Nieborowě (kam Němci deportovali část aristokracie), okamžitě odvezla do Krakova. Měla správnou předtuchu: Rusové (NKVD) plánovali vyvézt polskou šlechtu do ruského vnitrozemí, což se jim taky v případě Branických nakonec povedlo.

Během války se rodina rozpadla a otec emigroval do Anglie, kde s s ním dcera setkala, až když jí bylo přes dvacet a otec už měl novou rodinu. Po válce žila s matkou a bratrem v dolnoslezských Bierutowicích, kde matka vedla hotel a v Jelení Hoře. Jako malá prý snila o dráze cirkusové provazochodkyně, ale také traktoristky. Když jí bylo čtrnáct, vrátili se do Varšavy. Třikrát se vdala, třikrát rozvedla. Byla třetí ženou Andrzeje Wajdy, který ji režíroval v dramatech SAMSON (1961), POPELY (1965) a VŠE NA PRODEJ (1969). S Wajdou má bezdětnou dceru Karolinu (1967), kterou mimochodem můžeme zahlédnout v posledně jmenovaném snímku.

Provdaná byla rovněž za Witolda Orzechowského a Jacka Padlewského, se kterým se seznámila už v Bierutowicích a s nímž má dceru Wiktorii (1977), novinářku, spisovatelku, fotografku a herečku žijící v Lausanne; má dva syny. V roce 1971 a 1997 byla Beata Tyszkiewicz členkou poroty na Mezinárodním filmovém festivalu v Moskvě, je členkou Národní kulturní rady (Narodowa rada kultury) a Nadace pro polskou kulturu, jíž v letech 1994–1998 předsedala. Angažuje se v programech na podporu dětem. Zasedala v porotě polské verze taneční show "Stardance". Její zálibou je fotografování a je autorkou knihy "Wszystko na sprzedaż" (2003, Vše na prodej).

Beata Tyszkiewicz je zřejmě jedinou vyloženě filmovou polskou herečkou. V divadle se objevila v jediné roli (rok 1964, Divadlo Ateneum a postava Renaty v pětadvaceti představeních "Přes řeku do stínu stromů" podle románu Ernesta Hemingwaye), tento způsob herecké práce ji ale vůbec nevyhovoval: "Jsem líná, divadlo vás nutí hrozně moc pracovat. Když jenom pomyslím, že Daniel Olbrychski hrál Hamleta čtyřistapadesátkrát! Už jen při té myšlence je mi na omdlení." (Na dotaz, proč nehraje v divadle, "TeleRzeczpospolita", 1997).

Ocenění: vítězka celé řady anket o "nejpopulárnější polskou herečku" (60. a 70. léta) - Rytířský kříž Řádu znovuzrozeného Polska (1975) - Řád přátelství mezi národy (1987, SSSR) - Komandérský kříž Řádu znovuzrozeného Polska (1989) - Rytířský kříž Řádu umění a literatury (1991, Francie) - Komandérský kříž s hvězdou Řádu znovuzrozeného Polska (1997) - Rytířský kříž Řádu čestné legie (1997, Francie) - Zlatá medaile "Za zásluhy o kulturu Gloria Artis" (2008). Na Filmovém festivalu ve Gdyni (FPFF) byla v roce 1991 nominována na cenu Zlatý gdaňský lev pro "nejlepší herečku ve vedlejší roli" za ŚMIERĆ DZIECIOROBA (1990) , v roce 1996 získala pak na FPFF individuální cenu pro "nejlepší herečku ve vedlejší roli" za GERMANS (1998). V roce 1998 získala vlastní hvězdu na Aleji hvězd v Lodži.

Marek "džanik" Janík