V padesátých a šedesátých letech patřila Antonella Lualdi k pověstným kráskám italského filmu, a protože svou práci dělila prakticky napůl mezi Itálii a Francii, byla v té době hvězdou celoevropského významu. Narodila se v Libanonu do rodiny italského inženýra, matka pocházela z Řecka, její pravé jméno zní Antonietta de Pascale. Od dětství hovořila italsky a arabsky a také francouzský, což jí spolu s nevšedním půvabem umožnilo raketový start v poválečné italské kinematografii.

Jako osmnáctiletá debutovala Antonella Lualdi na filmovém plátně v rámci hudební komedie SIGNORINELLA (1949) a vzápětí se stala vyhledávanou představitelkou mladých hrdinek v různých žánrech. Od počátku padesátých let točila několik snímku ročně, s francouzskými herci poprvé pracovala na filmu SPÍŠ PROJDE VELBLOUD (E più facile che un camello, 1950), kde hrála s Jeanem Gabinem. V Itálii pak hrála několik dnes již zapomenutých hlavních rolí, naopak menší úlohu dostala například v adaptaci Gogolovy povídky PLÁŠŤ (Il cappotto, 1952), který byla uvedena na festivalu v Cannes.

Během padesátých let natočila Antonella Lualdi několik umělecky významných filmů ve Francii, jednu z hlavních rolí hrála například v ROZTOMILÝCH BYTOSTECH (Adorables créatures, 1952), celoevropsky ji zviditelnil přepis Stendhalova románu ČERVENÝ A ČERNÝ (Le rouge et le noir, 1954) s Gérardem Philipem v hlavní roli. Z její další práce ve Francii si zmínku zaslouží Chabrolův film NA DVA ZÁPADY (À double tour, 1959), který triumfoval na festivalu v Benátkách.

Mezitím na Antonellu čekalo i několik zajímavých úkolů v Itálii. Objevila se ve Felliniho slavném titulu DARMOŠLAPOVÉ (I vitelloni, 1953), tento film pro ni navíc měl význam v osobní rovině – představitel jedné z hlavních rolí, italský herec Franco Interlenghi (*1931), se v roce 1953 stal jejím manželem. Ústřední pár spolu později vytvořili ve filmu Maura Bologniniho ZAMILOVANÍ (Gli innamorati, 1955), který zabodoval v hodnocení italské kritiky a v Cannes byl nominován na Zlatou palmu. Podobně úspěšný byl již předtím film KRONIKA CHUDÝCH MILENCŮ (Cronache di poveri amanti, 1954), v němž Antonella Lualdi hrála s Marcellem Mastroiannim. S Mastroiannim a znovu i s manželem se pak Antonella setkala v Monicelliho filmu OTCOVÉ A SYNOVÉ (Padri e figli, 1957).

Již během šedesátých let měly sestupnou tendenci jak umělecké hodnoty filmů, v nichž Antonella Lualdi hrála, tak význam jejích rolí. Připomeňme alespoň dobrodružný film TITÁNI (Arrivano i titani, 1961) nebo příběh situovaný do antického Říma TRAJÁNŮV SLOUP (Columna, 1968). Ve Francii naopak našla uplatnění ve výrazných rolích v historických televizních seriálech (D΄ARTAGNAN, 1969; LUCIEN LEUWEN, 1974), manželku jednoho z titulních hrdinů hrála ve francouzském filmu VINCENT, FRANÇOIS, PAUL A TI DRUZÍ (Vincent, François, Paul et les autres, 1974).

V osmdesátých letech hrála Antonella Lualdi spíše již jen výjimečně, připomeňme ale postavu královny Marie Luisy ve španělském životopisném seriálu GOYA (1985), který byl uveden i u nás. Nové zviditelnění jí pak přinesla velká role paní Cordierové v úspěšném kriminálním seriálu z francouzské produkce CORDIEROVI, SOUDCE A POLICAJT (Les Cordier, juge et flic, 1992-2008).

S manželem Francem Interlenghim se Antonella Lualdi rozešla v roce 1973, nikdy se ale nerozvedli, po více než třiceti letech se však znovu sblížili. Mají spolu dvě dcery, z nich Antonella Interlenghi (*1960) je též herečkou.

Pavel "argenson" Vlach

Komentáře - zatím bez komentáře